Ten působí povšechně i zmatečně: stejně se totiž jmenuje třeba kniha Pavla Frýborta nebo britská krimikomedie.
Původní titul filmu 36 quai des Orfévres, adresa sídla pařížské policie na nábřeží Zlatníků, kde rozvážně bafal ze své dýmky už komisař Maigret, naopak určuje ráz filmu přesně. Podobně Daniel Auteuil a Gérard Depardieu svou tichou sveřepostí připomínají doby, kdy se setkávali Jean Gabin a Alain Delon coby Dva muži ve městě.
Jenže časy se změnily, hrdinové Války policajtů, drsně úseční ošlehaní chlapíci bez iluzí, zastupují dva soupeřící policejní útvary a kromě služební řevnivosti, v níž jednomu jde pouze o výsledky a druhému o šéfovské křeslo, mezi nimi leží osobní stín minulosti.
Režisér Olivier Marchal měl v ruce rafinovaně a nejednoznačně napsaný scénář, který se inspirací skutečným případem zbytečně neohání, ale při realizaci jej neuchránil před prvky nápovědy. Sotva si Auteuil čili "hodný" zadá se zločincem, jen aby dostal násilníky ještě brutálnější, je jasné, že na svou metodu doplatí a "zlý" Depardieu bude na koni – dočasně.
Ovšem málokdo odhadne, že se krvavá válka mužů nezastaví ani před rodinnými dveřmi a že pomsta novodobého Monte Christa nepovede zdaleka přímočaře.
Solidní základnu Války policajtů tvoří oba herci, kteří by si role mohli klidně vyměnit, a přece by síly zůstaly vyrovnány. Pro stavbu nálady používá Marchal vesměs stará, ale zaručeně účinkující klišé – od dlouhého křížení ocelových pohledů po kradmé zvuky kroků.
Válka policajtů patří k filmům, kde tmu střídá šero a kalné svítání, které znají jen deštivo, pošmourno či vybledlé barvy bez paprsku povzbuzení, v nichž kulky opilých či zběsilých policistů zabíjejí stejně jako podsvětí a kde unavení muži marně smývají špínu a krev, když se k nim ženy v noční sprše přivinou.
Jindy není čas, "jen dělám svou práci", opakuje tradičně správný polda. Jako vždy také zjizvení veteráni trpí nástupem nových šéfů, kteří staré chlapské metody nahrazují úřednickou lží.
Ve srovnání s americkou školou chybí Válce policajtů jen vděčně polidšťující drobty profesního humoru. Zato se tu na rozdíl od Hollywoodu kouří: bez ustání, hromadně, a dokonce i na poradách.
