"Konec filmu je pro mne inspirativní z více hledisek. Třeba už z fotografického - když mám konec filmu a vím, že celuloidový pásek skončí, víc se soustředím a koncentrovanou energií mi vznikají ty nejlepší záběry," říká fotografka.
Vystavený snímek dívky sedící u okna vlaku doprovází rovněž videozáznam krajiny snímané kamerou zpoza okna vlaku. Proč?
Když se člověk podívá z vlaku, může sledovat ubíhající krajinu. Videozáznam představuje pojítko s realitou. Díváte se na záběry a víte, že to je reálná krajina snímaná zpoza okna vlaku. Když počkáte chvíli, uvidíte tam záběry přebíhajících továrních hal, které, když jsou spojeny dohromady, se propojují do zvláštních záběrů a přesahují najednou do filmových sfér. Najednou můžete zjistit, že cesta vlakem by mohla být film. Obzvláště když ještě zavřete oči a přemýšlíte si svůj příběh.
Snímek dívky ve vlaku lze chápat jako jakýsi počátek příběhu, který zde vyprávíte?
V zásadě ano. Na fotografii ženy sedící ve vlaku mne zajímá, jak za zavřenýma očima můžeme pozorovat její časoprostor. Tok myšlenek, který ubíhá zcela jiným tempem. Ona pozoruje krajinu a krajina pozoruje ji. To je pro mne hodně zajímavé, setkání dvou časů v jedné fotografii. Tok myšlenek ubíhajících v určitém čase a reálná krajina ubíhající za oknem vlaku .
Představila jste tento soubor už někde jinde?
Kolekci jsem sestavila speciálně pro obě ostravské výstavy. Jsou tu sice jednotlivé snímky, které jsem vystavila i jinde, například v Galerii Václava Špály, ale je tu řada nových fotografií, které jsem doposud nikde nevystavovala. Obzvláště ty, které jsou v prostorách galerie Fiducia.
Příběh, který si může návštěvník ostravské výstavy pro sebe číst, sama různě sestavujete a dáváte dohromady i s později vzniklými fotografiemi?
Tento moment - sestavování příběhu - mne hodně zajímá. Kombinuji určité záběry a dávám je dohromady, protože mne baví, když se třeba ke dvěma fotografiím s určitým významem přidá třetí, která změní úplně jejich předešlý význam. Tento způsob práce, kdy příběh sestavujete z daných momentů vyloženě pro určitý galerijní prostor, mne hodně zajímá. Fotografie tak může působit sama za sebe, nebo v kontextu s jinými dotvářet nový příběh.
Některé fotografie působí jako jakási forma subjektivního dokumentu, ten však asi rozhodující pro vaši tvorbu není?
Příběh je vždy sestavený z dokumentárních záběrů. Nepoužívám ale počítačovou manipulaci, tento způsob práce mne nezajímá - pro mne to je pouze další estetické vylaďování. Zajímá mne drsná realita, čistý záznam skutečného života a z toho skládám příběh, který může přerůstat třeba až do fantastické roviny.
Vystavené fotografie částí těl patří také do "příběhu" této výstavy?
Chápu je jako jakési "samply" - vzorky. Důležité je pro mne, aby tok příběhu občas něco narušilo.
Vystavený snímek dívky sedící u okna vlaku doprovází rovněž videozáznam krajiny snímané kamerou zpoza okna vlaku. Proč?
Když se člověk podívá z vlaku, může sledovat ubíhající krajinu. Videozáznam představuje pojítko s realitou. Díváte se na záběry a víte, že to je reálná krajina snímaná zpoza okna vlaku. Když počkáte chvíli, uvidíte tam záběry přebíhajících továrních hal, které, když jsou spojeny dohromady, se propojují do zvláštních záběrů a přesahují najednou do filmových sfér. Najednou můžete zjistit, že cesta vlakem by mohla být film. Obzvláště když ještě zavřete oči a přemýšlíte si svůj příběh.
Snímek dívky ve vlaku lze chápat jako jakýsi počátek příběhu, který zde vyprávíte?
V zásadě ano. Na fotografii ženy sedící ve vlaku mne zajímá, jak za zavřenýma očima můžeme pozorovat její časoprostor. Tok myšlenek, který ubíhá zcela jiným tempem. Ona pozoruje krajinu a krajina pozoruje ji. To je pro mne hodně zajímavé, setkání dvou časů v jedné fotografii. Tok myšlenek ubíhajících v určitém čase a reálná krajina ubíhající za oknem vlaku .
Představila jste tento soubor už někde jinde?
Kolekci jsem sestavila speciálně pro obě ostravské výstavy. Jsou tu sice jednotlivé snímky, které jsem vystavila i jinde, například v Galerii Václava Špály, ale je tu řada nových fotografií, které jsem doposud nikde nevystavovala. Obzvláště ty, které jsou v prostorách galerie Fiducia.
Příběh, který si může návštěvník ostravské výstavy pro sebe číst, sama různě sestavujete a dáváte dohromady i s později vzniklými fotografiemi?
Tento moment - sestavování příběhu - mne hodně zajímá. Kombinuji určité záběry a dávám je dohromady, protože mne baví, když se třeba ke dvěma fotografiím s určitým významem přidá třetí, která změní úplně jejich předešlý význam. Tento způsob práce, kdy příběh sestavujete z daných momentů vyloženě pro určitý galerijní prostor, mne hodně zajímá. Fotografie tak může působit sama za sebe, nebo v kontextu s jinými dotvářet nový příběh.
Některé fotografie působí jako jakási forma subjektivního dokumentu, ten však asi rozhodující pro vaši tvorbu není?
Příběh je vždy sestavený z dokumentárních záběrů. Nepoužívám ale počítačovou manipulaci, tento způsob práce mne nezajímá - pro mne to je pouze další estetické vylaďování. Zajímá mne drsná realita, čistý záznam skutečného života a z toho skládám příběh, který může přerůstat třeba až do fantastické roviny.
Vystavené fotografie částí těl patří také do "příběhu" této výstavy?
Chápu je jako jakési "samply" - vzorky. Důležité je pro mne, aby tok příběhu občas něco narušilo.
 Fotografka Alena Kotzmanová vystavuje v ostravské galerii Fiducia. |
 |
 |
