Postmoderní doba ke konceptuálním hrám přímo vybízí: například nastudovat evropskou krajinomalbu 17. století, kótovanou jmény Johna Constabla, Thomase Gainsborougha nebo Nicolase Poussina, a pokusit se jejich vidění uplatnit v médiu digitální fotografie. Opentlit dílo každého z autorů chytlavým mýtem, vysvětlit, kdy, kde, jak a proč snímky vznikaly, a nasměrovat diváka, jakými cestami se má v obrazech vydat.
Barvy a tóny
Jedličkovy snímky výstavu otvírají. Vinou se po stěnách galerie v těsném sousedství, v černé a bílé, takřka přesně půlené na část zachycující krajinu a část, v níž má svůj prostor nebe. Jde o fotografie bez lidských postav, ale jsou v nich zřetelné stopy lidské aktivity.
Zachycují prostor, který člověk kultivoval: pole, lesy, louky, vodní plochy, zbytky stavení. A jsou tím divácky vděčnější, čím ostřeji jsou v nich zabírány detaily. Jestliže takřka monochromní plochy světle šedého nebe a temněji šedé zvlněné trávy působí monotónně, záběry různě tvarovaného dřeva vyplaveného na břeh moře mají potenciál zneklidňujících přízraků.
Zatímco Jedlička, který po roce 1968 odešel do exilu, fotografoval v Itálii, Michal Šeba zabíral krajinu Španělska, Portugalska, Čech a Slovenska. Jeho velkoformátové práce jsou vyvedené v barvě a mají tu nevýhodu, že v jejich temných tónech kombinovaných s lesklým povrchem se odráží nejprve divák sám.
Nahlédne-li ovšem snímky z dobrého úhlu, rozprostře se mu před očima hluboký prostor z pomezí mlhy a tmy, z nějž zvolna vystupují obrysy rostlin, stromů, skal nebo linie vodního toku. Výraz těch záběrů je až melancholický a divák rád protáhne svůj pohled, aby důkladně nasál jejich atmosféru.
Práce Beaty Gütschow výstavu uzavírají a mají nejblíže k úvodnímu konceptu: přetavit krajinomalbu 17. století do média fotografie. Autorka si vzala k ruce počítač, který jí umožňuje sestavit vybrané motivy do ideální kompozice.
Krajina se v jejích světlem nesených obrazech otvírá jako jeviště, nabízí pohled na své vizuálně vděčné dominanty, ať jsou jimi větrem čechrané louky, monumentální stromy nebo prostor rozevřený do nekonečné dálky. Jenže jde o simulovanou podívanou, o záběry, které nemají oporu ve skutečnosti, jen v jiných obrazech. Tak jako postmoderní svět.
Krásné finále
Finále výstavy patří jejímu kurátorovi, Petru Nedomovi. A je to finále útěšné: čtyřhodinový film, v němž statická kamera zabírá jedinou scénu. Video se jmenuje Italská krajina a v podtitulku stojí: "Film je záznamem skutečnosti." Už jen kvůli téhle větě, o níž by se dal napsat filozofický traktát, stojí za to Double Fantasy navštívit. Fantazii se tu skutečně meze nekladou...
Jan Jedlička, Michal Šeba, Beate Gütschow: Double Fantasy
Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1.
Kurátor Petr Nedoma.
Výstava trvá do 4. července.
Hodnocení MF DNES: 80 %
