A co je důležité, nestydí se za to, naopak to dávají poměrně okatě najevo.
Concrete and GoldAutor: Foo Fighters |
To však neznamená, že by se tu nějak přímo vykrádalo. Grohl a jeho parta jen použili základní hardrockové prostředky, jako jsou ostré kytarové linky, na materiál, který by v jiné úpravě mohl být klidně melodickým popem starého střihu. A naopak. Další produkcí některé písně, například The Sky Is A Neighborhood, „změkčili“ do té míry, že lahodí i uchu posluchače, který třeba ustrnul někde v polovině šedesátých let.
Je to zkrátka docela sexy mix, který dokázal poměrně úspěšně vstřebat i Grohlovu frustraci z politického vývoje, jež je v textech sice znatelná, ale naštěstí neční natolik, aby dělala z Concrete and Gold vyloženě politické album.
Obal desky Concrete and Gold
Že se Grohl inspiroval u svých slavných parťáků, je nejvíc slyšet třeba ve skladbě Happy Ever After (Zero Hour), která by se od hodiny mohla objevit na jednom z nedávných alb Paula McCartneyho a nikoho by to nepřekvapilo. Nutno dodat, že McCartneyho hlas by jí možná i víc slušel. Do písničky Sunday Rain dokonce nahrával bicí – a ta zase zní jako modernější verze kapely Electric Light Orchestra, s jejímž zpěvákem Jeffem Lynnem Grohl sdílí oddanou lásku k Beatles.
Podtrženo, sečteno: deska Concrete and Gold jako by destilovala to nejlepší z hudební historie. A přitom zní pořád dostatečně současně. Od Foo Fighters je to dobrý počin.
