RECENZE: Foo Fighters na tanečním parketu uklouzli a spadli

Jsou desky dobré, výborné, klasické, špatné, bizarní a také totálně zbytečné, u nichž si lámete hlavu, proč vznikly. Právě takovou je Hail Satin, kterou natočila kapela Foo Fighters, skrytá pod pseudonymem Dee Gees.

Narážka na Bee Gees není náhodná, polovinu alba tvoří coververze pěti hitů této kapely, konkrétně You Should Be Dancing, Night Fever, Tragedy, Shadow Dancing a More Than a Woman.

Na druhé půli desky už Foo Fighters svlékli sedmdesátkový outfit, odstranili z tanečního parketu disco koule a nabízejí živý záznam pěti skladeb z předchozího alba Medicine At Midnight.

Nejprve k té diskotéce. Až na občasné kytarové přiostření se předělávky dost věrně drží původních verzí včetně falzetů a dobové atmosféry, takže není jediný důvod, proč nesáhnout po originálu.

Foo Fighters je mohli uchopit po svém, netradičně, mohli je převrátit naruby, ale nestalo se. Je jasné, že brát to smrtelně vážně by byl nesmysl, ale už při úvodní You Should Be Dancing se vkrádá pocit trapna, jako když vám někdo snaživě vypráví anekdotu, jejíž pointu už několik let znáte.

Nechcete být nezdvořilí, takže se na konci z povinnosti uchechtnete, ale v duchu si toužebně přejete, aby hostitel nepokračoval dalším notoricky známým a omletým fórem. Jenže on bohužel pokračuje.

Night Fever je od originálu takřka k nerozeznání, na Tragedy kapela hrábla trochu ostřeji do strun, ale pořád je to strašně chtěné, křečovité a k ničemu.

Smysl album nedostane ani na druhé polovině s autorským materiálem. Popravdě, Medicine at Midnight nepatří mezi nejsilnější položky v diskografii Foo Fighters a ani zde předvedené živé verze jeho kredit nezvýší. Navíc si na sebe kapela trochu upletla bič, když se předtím pustila do křížku právě s materiálem z autorské díly bratří Gibbových.

Ať už si o skladbách Bee Gees myslíte, co chcete, napsali je skladatelé, na jejichž hlavy múzy snesly všechna možná požehnání ohledně silných melodických nápadů. Z takové konfrontace Foo Fighters nevyhnutelně odcházejí poražení, neboť z jejich písní ještě zřetelněji čpí konstrukt a banální, mnohokrát použité vzorce a postupy.

Ne snad že by David Grohl nedokázal přijít s chytlavou a zpěvnou melodií, ale svěžesti a nadčasovosti Bee Gees se mu nikdy dosáhnout nepodaří. Samozřejmě, místo v hudební historii už má díky účasti na albu Nevermind jisté, ale tam šlo o jinou ligu a jiný sport.

Hail Satin

35 %

Dee Gees

Už před vydáním Hail Satin se daly zaznamenat povzdechy, co prý by tomu celému řekl Kurt Cobain. Domnívám se, že nic, toto opravdu není téma k diskusi a Grohl tímto krokem památku Nirvany nijak nepošlapal. Potíž je v úplné absenci vlastního názoru, nečekaného přístupu k věci. Foo Fighters nikdy nechyběl nadhled, třeba jejich nápadité videoklipy, ale na této desce se ho zoufale nedostává. Nešlo o to dělat si legraci z diska a Bee Gees, tak laciný přístup k věci Grohlovi podsouvat nechci. Postavit se k těm známým skladbám takhle neosobně ovšem zavání hodně okatým výprodejem nebo totální rezignací.