Riskoval dvojnásob, neboť pro něho to byl první vstup do říše filmu, nepočítaje v to raný televizní snímek před dvaceti lety. Nadto Fokin na rozdíl od svých předchůdců předvádí i přeměnu hrdiny v brouka - přitom odmítl jakékoli počítačové triky.
A aby těch kuriozit nebylo málo, snímek zaplatil - jak režisér říká - "nový ruský kapitalista", ředitel továrny na výrobu niklu. Nadchla ho prý jevištní inscenace Proměny, kterou Fokin před pěti lety uvedl i na plzeňském divadelním festivalu, a nabídl se, že by snímek financoval. "Odepsal si to z daní, tehdy to ještě šlo," vysvětluje režisér filmu, který měl mezinárodní premiéru na karlovarském festivalu a jejž odkázal coby posmrtnou poctu svému příteli, divadelnímu tvůrci Petru Léblovi.
"Vím, že existuje kafkovský syndrom - řeknete Kafka a lidi se hned otřesou. Představují si něco ponurého, složitého. Ale podle mě byl hlavně osamělý a nešťastný, protože marně toužil po obyčejném klidném rodinném životě," říká Fokin.
Kafkárna podle Fokina je spojením nespojitelného, z něhož se zrodí groteska, jinými slovy absurdita, tragičnost, ironie, prázdnota. A když ho požádáte, aby uvedl příklad typické kafkárny mimo svět umění, vypráví příhodu z vlastního obýváku: "Bylo v době, kdy v rychlém sledu za sebou umřeli Brežněv, Andropov, Černěnko... Vzpomínáte? Navenek oficiální smutek, všechno v černém, vážná hudba, a lidi se přitom radovali. V televizi dávali přímý přenos z jednoho takového státního pohřbu a můj malý syn po chvíli prohlásil: Mě to nebaví, jdu si hrát, to už jsem viděl loni. To je kafkárna."
 Ruský režisér Valerij Fokin představil na MFF v Karlových Varech svou adaptaci Kafkovy Proměny (10. července 2002). |
