Bicí hráli Australané s pietou a s týmž "lenivým" feelingem, jak je hraje Nick Mason. Další silnou složkou byly tři ženské vokály, které odvedly opravdu perfektní práci. Většina kytarových partů zněla autenticky a byla dobře rozvržena mezi dva hráče.
V momentě, kdy však došlo na čirou improvizaci sól, projevila se nestylovost a touha ukázat kytarovou techniku. U klávesových partů těžko soudit, do jaké míry byly hrané živě a do jaké míry byly předtočené, což však neřešili ani sami Pink Floyd.
Kapela hrála ve tmě
Celkově byl zvuk velmi dobrý. Sólové mužské pěvecké party zastávali jednak muzikanti, jednak sólový zpěvák, jenž i vysoké Watersovy pasáže zvládal s přehledem.
Barevně se dokázal "vtělit" tu do Gilmoura, tu do Waterse. Bohužel všudypřítomná sebekontrola a úzkostlivá snaha hlavně vypadat dobře k Pink Floyd opravdu nepatří, takže působil nepřesvědčivě.
Většina filmových střihů doprovázejících drtivou část večera byla počítačově vytvořená a v podstatě kopírovala náměty originálních floydovských klipů. Až na jeden prvek.
Téměř v každém střihu se objevil klokan. Nepatřičně působil především ve skladbě Shine On You Crazy Diamond. Hopsající monstrum, za které by se Disney styděl pro jeho neumělé ztvárnění, není nejvhodnější vizuální doprovod k písni o ztrátě kamaráda.
Další slabou stránkou show byla světla. Kapela v podstatě odehrála koncert neviděna, zato spousta světel mířilo do publika. Osvětlovač se také zřejmě radoval z toho, že si našetřil na laser, neboť ho od určité části koncertu až do konce víceméně nevypnul.
To jsou však detaily. Ten, kdo si prostě přišel poslechnout písně Pink Floyd co nejpodobnější originálnímu provedení, přišel si na své. V Tesla Areně byl vidět kus práce a velké řemeslo.
HODNOCENÍ MF DNES 70%
