RECENZE: Weltschmerz. Fish pozoruhodně vypráví truchlivé hudební příběhy

Přijít v této době s takřka ukázkovou artrockovou deskou se skladbami se stopáží kolem sedmi osmi minut, přičemž výjimkou není ani čtvrthodinová kompozice, se může zdát jako šílenství. Fish, bývalý frontman kapely Marillion, ale takto neuvažoval.

Skotský hudebník Fish během koncertu v Oslu (3 října 2018) | foto: Profimedia.cz

Nemá to zapotřebí, jeho jméno je mezi žánrovými fanoušky – a jiní o album Weltschmerz nezavadí – tak velkým pojmem, že zasvěcení okamžitě vědí. Zde se budou servírovat vybrané hudební hody o mnoha chodech, předkrmech a zákuscích.

A ještě jedna věc je na tomhle dvojalbu pozoruhodná. Ač trvá bez pár minut hodinu a půl, nemáte šanci se začít nudit, ošívat a dělat u poslechu tisíc dalších věcí. Fishův svět vás, pokud tedy máte zájem, zcela obklopí a pohltí. Je tu tolik detailů k prozkoumání, až by se člověk občas chtěl zastavit, kochat se právě tím jedním momentem a vychutnávat si ho zas a znovu. Nelze, o pár kroků dál v této omamné zahradě tónů a emocí objevíte další květ, jehož pozoruhodnou vůni a barvu je třeba náležitě prozkoumat.

Přesně odvážené ingredience

Je to většinou hudba rozvážná, poklidná. Fish pochopitelně navazuje na kořeny, čili i přes to, že v jeho hlase už není to pnutí, jako když ještě v Marillion sypal klenoty jako Kayleigh, slyšíme ohlasy jednak na zmíněnou kapelu, jednak při pozorném poslechu lze objevit i stopy vedoucí k Pink Floyd nebo Genesis.

Tedy k jejich spíše písničkovější tvorbě, neboť základem všeho je u Fishe dobrá melodie. Pomalá, rozvážná, dokonale vystavěná. Vypočítat by se daly prakticky všechny položky na albu, ale už na první pohled se do uší zaryje Little Man, What Now?, v níž zpěvák vzpomíná na to, jak se cítil po smrti otce.

Textově to ostatně není veselá deska, ale proč by měla být? Fish se rozhlíží kolem sebe a vidí. Zpívá o náboženském fundamentalismu či policejní zvůli.

Weltschmerz

80 %

autor: Fish

I díky tomu Weltschmerz nepůsobí jako jakýsi závan starých časů, ale současně znějící hudba. Samozřejmě nikoliv pro polykače letmo postahovaných MP3 souborů, ale pro ty, kteří ocení produkt se vším všudy a dokážou si vyšetřit čas na několik soustředěných poslechů.

Jen potom lze ocenit gradaci, nástrojovou bohatost, účelně využité doprovodné vokály, dechové nástroje a především, jak decentně je se všemi ingrediencemi nakládáno, aby výsledek nepůsobil přeplácaně a zbytečně okázale.

Není to album, které by příliš ohromovalo originalitou a něčím dosud neslyšeným, ale o to tu nejde. Tohle je hudba, která nechce za každou cenu šokovat nebo bořit zavedené pořádky.

Chce, aby byla správně pochopena. Jde o ten vnor, schopnost a chuť naslouchat. Na jednom artrockovém fóru se jistý posluchač nechal slyšet, že jde vlastně jen o příjemnou poprockovou kulisu. Názor jistě legitimní, ale poněkud unáhlený. Jako kulisu Fishovo údajně poslední dílo „použít“ lze, ale bylo by to věčná škoda.