Film, kino - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Filmový zázrak má jméno Chačipe. A děsí

Trvá sotva hodinu, promítá se jen v kinech s projekcí z DVD a názvem Chačipe těžko naláká diváky. Což je veliká škoda.

Protože nevšední dokument Miroslava Janka se nepodobá žádnému z citově vyděračských popisů dětských domovů. Tím, že dal kameru, tužku, animaci a tvůrčí volnost přímo malým hrdinům, stvořil nenápadný zázrak, který okouzluje, dojímá i děsí.

K přirozenosti dětí patří, že se předvádějí, šaškují, s bezhraničnou fantazií ze sebe sypou nekonečnou oslavu kouzla nesmyslu, jakou s výjimkou Alenky v říši divů nevymyslí žádný dospělý na světě. Stejně rozkošně by bavil každý mrňous, kdyby si s kamarády hrál „na film“.

Jenže tyhle děti vnášejí do svých básniček, scének, loutek a „televizních pořadů“ zcela bezděčně vlastní zkušenost. A právě tím, že se její odraz stává běžnou součástí bezstarostné hry, film rozdírá až k slzám.

Co chovanci domova natočili? Popravu loutky oběšením. Sled skečů Blázni na Mírově. Pořad Alkoholik, v němž zazní: „Můj fotr? Kéž by zdechl, ten bastard.“ Reportáž o bezdomovci jménem Luis, kterému kdosi věnoval knížku Láska vítězí. Názorný porod.

Pohádku o tom, jak „za dveřmi stála sociální paní a Lukášek zůstal jako socha“. Vyznání, ze kterých mrazí, výslechy o rodičích, které hraničí s týráním. Marnou oddanost zlomenou v krutou nenávist.

Ve filmu Chačipe nezazní jediné slovo komentáře. Není zapotřebí. Z nápadů a ze slov, které děti maně zapojily do hry, čiší mnohem silněji, čím prošly, co zaslechly, jak se obrnily a zda mají šanci poznat něco jiného.

,