První zádrhel si vyslanci českého filmu způsobili sami - až na ruzyňském letišti Svátek zjistil, že doma zapomněl letenku pro sebe i pro herce Jana Plouhara. Měli dvě možnosti: koupit letenky nové, nebo letět až večer - pak by ale nestihli úvod festivalu, kterého se jako zvláštní host účastnil Harvey Keitel. „Naštěstí u nás pořád existuje i třetí způsob. Do letadla jsme se dostali za poměrně mírný neoficiální poplatek s tím, že do Moskvy doručí naše letenky lidé, kteří tam jeli později.“
První hodiny v Moskvě měli pocit, že jsou opravdové hvězdy. Z letiště je limuzína odvezla do hotelu Metropol, kde prý kdysi bydlel i prezident Masaryk. „Tady však iluze končila. Zjistili jsme, že všude musíme metrem a že začátek festivalu asi nestihneme. Obdrželi jsme sice vstupenky na zahajovací film Osm žen od Francoise Ozona, ale na našich místech seděli jiní. Pak jsme pěšky, bylo to snad deset kilometrů, došli do Gorkého parku na břehu řeky Moskvy, kde byla recepce. Málem nás tam nepustili: nepřijeli jsme limuzínou, tudíž nám nevěřili, že máme v soutěži film Prokletí, jak ho v ruštině pojmenovali. Na večírku jsme seděli v koutě ve dřepu a snažili se situaci přepít vodkou. Až ke konci se přihlásila slečna, která se prý o nás má starat.“
Prvních patnáct minut slávy zažili Svátek s Plouharem na tiskové konferenci, jež trvala půldruhé hodiny. Druhou a také poslední hvězdnou čtvrthodinku strávili na pódiu před uvedením filmu v téměř plném sálu Puškinskoje. „Pak už se o nás nikdo nestaral. Když jsme chtěli jít večer na nějakou party, kde bychom potkali někoho ze spolusoutěžících, museli jsme se ptát, kdy a kde to je a jestli nám dají pozvánky. Když jsme chtěli do kina, lístky nebyly. Pokud jsme je dostali, přijeli jsme pozdě, neboť doprava fungovala podobně jako celá organizace. Festivalová kina jsou roztroušena po městě, kdo se chce s někým seznámit, neví, kam jít, protože žádné společné centrum tam neexistuje.“
Svátek už procestoval kus světa, ostatně i film Zatracení točil zčásti v Thajsku, ale Moskva ho přesto fascinovala. „Denně jsme naráželi na obrovské kontrasty a nepochopitelné skutečnosti. Když jsme se ptali, jak je to či ono možné, odpovídali všichni stejně: Eto Rassija - To je Rusko. Připomnělo mi to pobyt v Japonsku, které jsem taky vůbec nepochopil.“
 Fotografie z filmu Zatracení. |
 Fotografie z filmu Zatracení. |
 Fotografie z filmu Zatracení. |
 Fotografie z filmu Zatracení. |
 Fotografie z filmu Zatracení. |
 Fotografie z filmu Zatracení. |
 Fotografie z filmu Zatracení. |
