Osm dní žily jindy poklidné lázně naplno dnem i nocí jako živá metropole filmového světa. V den poslední, devátý, teď připomínají Las Vegas. Kdekdo by rád vsadil na vítěze, ale ve vyrovnané soutěži se tipuje těžko a dostat aspoň nápovědu z porotců je nemožné.
Množí se fámy. Prý se líbili Francouzi. Prý kdosi z cizinců hodlá bojovat za Pupendo. Prý to bude těžké rozhodování, protože letošní porota má vyloženě intelektuální vkus. Samé dohady. Jasná je jen cena za přínos filmu pro amerického herce Morgana Freemana. Ale ve vyrovnané soutěži se najde řada snímků, z nichž každý má nějaké své „nej“.
Nejpravděpodobnější kandidát na cenu diváků MF DNES, to je stále norský Kámoš. Desetiminutový potlesk vestoje nikdo nepřekonal, pro velký zájem se příběh tří mladých lidí, jejichž soužití rozvrátí zvědavá televize, včera hrál znovu. Zatím se neví, zda a kdo z českých distributorů Kámoše koupí, jedněm připadá málo umělecký, druhým málo komerční. Ale teenageři Kámoše milují. „Udělali jsme pokus, použili jsme americkou kuchařku, jak stavět film, aby účinkoval. Třeba že na straně 28 se musí objevit zápletka a na straně 56 střet postav. Ale obsah filmu je ryze náš,“ prohlašuje nadšený režisér Morten Tyldum.
Nejvyrovnanější je italské Okno naproti. Boduje u diváků i kritiky, na kontě má pět výročních cen Davidů. Režisér Ferzan Oztepek dostal už i nabídku točit ve Státech, ale ještě prý nedokáže přijmout cizí nápad. Hrdinka jeho vtipné tragikomedie, kterou ke změně života povzbudí setkání se starým mužem bez paměti, pracuje jako účetní v drůbežářském podniku, jejž režisér přirovnává ke koncentračnímu táboru. „Jsem pokrytec, dal jsem pro natáčení přivézt už zabitá kuřata, ale přesto je od té doby nemohu jíst.“ Okno naproti je už zakoupeno do českých kin, trofej by mu slušela i pomohla.
Nejexotičtější je francouzský snímek Strach a chvění, rovněž plný černého humoru a rovněž vstupující do naší distribuce. Díky jeho aktérce, jež v Japonsku naráží na bariéru chladu, odstupu a ponižování, se jasně rýsuje cena pro herečku Sylvii Testudovou, která má ve Varech hned dvě želízka v ohni. „Na to, že hraji ve dvou soutěžních filmech, jsem nesmírně pyšná, ale říci porotě, ve kterém jsem lepší, to tedy vážně nedokážu,“ odpověděla. Pro Strach a chvění se učila nazpaměť třináct set japonských vět, tři měsíce šest hodin denně. I v německo-rakouské krimi Vzpomínky mrtvého muže hraje osamělou cizinku, pro změnu turistku v Portugalsku podezíranou z vraždy. Na festivalu se jí přezdívá francouzská Anna Geislerová.
Nejskromnější, ovšem jen na hollywoodské poměry, se jeví nízkorozpočtový americký Průserář, kde při volbě cen přicházejí v úvahu mužské herecké výkony Williama H. Macyho a možná i Aleka Baldwina, „Premiéru ve Státech chceme mít až v listopadu, co nejtěsněji před Oscary, právě kvůli šancím herců,“ přiznal režisér Wayne Kramer. Svůj snímek putující rovněž do zdejších kin popisuje jako nostalgický boj o „mýtus štěstí v Las Vegas, bývalém pohádkovém hřišti pro dospělé labužníky, které se mění v Disneyland pro rodinné výlety s kočárky“.
Největší neznámou zůstává předběžný favorit, korejská Pobřežní hlídka. Její tvůrce Kim Ki-duk je světovým guru mladých, šokuje, provokuje, odpuzuje i podmaňuje. Mít jeho film v soutěži, to je čest i pro Benátky či Cannes. „Vary jsem si vybral, protože je to festival výjimečně otevřený se stejně vstřícným publikem,“ řekl režisér, který ve filmu využil své zkušenosti z pětileté služby v armádě. „Nejsem uchvácen násilím, ale ono se prostě děje. Viděl jsem to na vlastní oči.“ Na nováčky působí film drsně až krutě, znalcům Kim Ki-dukových předešlých děl se zdá naopak zkrotlý. Ale cena za režii by to být mohla.
Nejotřesnější svědectví podává irská Píseň za chudého chlapce, v níž režisérka Aisling Walshová líčí zvrácené poměry panující v někdejší církevní polepšovně. „Nic si nevymýšlíme,“ tvrdí, „ještě nedávno byl nalezen masový hrob takových dětí.“ Chlapci prý chápali, proč je třeba film o bití a mučení natočit, nicméně na vznik scény, kdy je malý hrdina znásilněn, dohlížela pro jistotu jeho matka.
Nejněžnější soucit budí hlavní postava íránského filmu Někde je snad ráj - pasáček koz, jehož představitele prý našli náhodou na trhu se zeleninou. „Měl strach, nejtěžší na celém filmu bylo přesvědčit ho, aby hrál. Zlomil ho až slib, že mu ukážeme červený náklaďák. Nikdy ho neviděl,“ vyprávěl režisér Abdolrasoul Golbon.
A pak je tu široké pole filmů, z nichž si publikum vyzobává osobní libůstky. Maďarské Rozsovy písně, válečná kronika vyprávěná očima dítěte, obsahuje navzdory hrozbě smrti půvabné židovské mudrosloví včetně „drahé ženy Sáry“ či výroků „košer je to, co je dobré“. V ruské Babce se chasníci nad vodkou trumfují, kdo táhne pitku tři dny a kdo patnáct, a v kocovině tvrdí, že „Bůh není, ale čerti ano“. Dánský příběh o předsvatebním citovém zmatku Starý, nový, půjčený a modrý, který též míří do naší distribuce, baví generačním humorem, jehož zdroj režisérka Natasha Arthyová charakterizuje slovy: „Jsme malá tichá země, měli bychom být spokojeni, ale přesto si pořád stěžujeme, neboť používáme víc hlavu než srdce.“
Přičtou-li se české Pupendo a slovenské Kruté radosti, jejichž šance se podle kuloárů pohybují někde na poli čestných uznání, posun soutěžních filmů od loňské tísnivosti k letošní nadějnější notě s prvky humoru je znát. Což možná nesedne porotě, ale diváky to těší stejně jako lidi v zákulisí. „Nejmenujte mě, nechci ze sebe dělat odborníka, ale letošní soutěž se mi zdá lepší, vyrovnanější než loni. A hlavně ubylo tristních a depresivních příběhů, jaké jsme uváděli před rokem. To pak šel člověk domů úplně vyřízený,“ shrnul zkušený promítač.
 Plakát 38. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. |
