To je v pořádku. Gádžo dilo nesporně vládne tvůrčími kvalitami počínaje sugestivním hudebním rytmem, který hned od prvních záběrů v zasněžené krajině nikoho navodí přesnou náladu příběhu, a konče bezelstnou, nefalšovanou opravdovostí "komparsu" - obyvatel zapadlé romské osady, kde mladý Pařížan hledá zpěvačku z otcovy nahrávky. A najde tu postupně svérázného notorika, jenž pak "svého Francouze" pyšně předvádí celé hospodě, celou barvitou komunitu plnou dětí, jež se srdečně baví první kocovinou toho bílého "poťapaného ubožáka" a shánějí mu lepší boty, a konečně v dívce Sabině i nespoutanost a vášnivou svobodomyslnost jiné kultury. V půvabném babylonském zmatení jazyků, mezi výbuchy košatých kleteb, nadávek a výzev k Bohu, nadaných spíše zvláštní poezií nežli skutečnou sprostotou či zlobou, se okouzlený mladík stane jakýmsi místním fetišem - od jeho přátelství totiž Romové odvozují své naivní naděje. "V Paříži jsou Cikáni klidně i kapitáni a prokurátoři, jezdí si v domech na kolečkách, opravují televize a všude je rádi vidí," káže s dojemnou vírou starý Izidor objímaje svého chráněnce.
Působivé, přesné, výtečně natočené - ano, to sedí. Ale kde zůstalo překvapivé novum filmu? Překlenout odlišnost dvou etnik hudbou je vděčný, leč starý nápad; právě tak dívčí smyslnost si "zahrála" už ve snímku Cikáni jdou do nebe. Jenže tam prostředí sloužilo dramatu, kdežto Gádžo dilo se uměleckými prostředky dotýká módní sociologie.
Působivé, přesné, výtečně natočené - ano, to sedí. Ale kde zůstalo překvapivé novum filmu? Překlenout odlišnost dvou etnik hudbou je vděčný, leč starý nápad; právě tak dívčí smyslnost si "zahrála" už ve snímku Cikáni jdou do nebe. Jenže tam prostředí sloužilo dramatu, kdežto Gádžo dilo se uměleckými prostředky dotýká módní sociologie.
