Film Začátek světa spojil povídky tří tvůrců

1. listopadu 2000 11:38

Telčské náměstí ve třech podobách - o Velikonocích, při srpnovém zatmění Slunce a během silvestrovské noci - "hraje" v novém českém filmu nazvaném Začátek světa, který už byl v Telči uveden včera a po dnešní pražské premiéře vstupuje do kin. V pořadí předposlední tuzemský titul letošního roku (v prosinci jej uzavře Kytice) charakterizují i další zvláštnosti. Začátek světa, který vyrobily Česká televize a Whisconti za přispění státního fondu kinematografie, je projektem výjimečně levným.

Podobně jako tvůrci filmu Anděl Exit použili i autoři Začátku světa moderní technologie: točili na digitální video a následně přepisovali na film. Ač se Začátek světa skládá ze tří epizod, společné postavy jimi volně procházejí; podle tvůrců tedy nejde o klasický povídkový snímek, nýbrž o "příběh na pokračování z dnů, kdy se střídala staletí".

A konečně každý ze tří tvůrců svou povídku sám napsal i natočil, přičemž s výjimkou závěrečné práce Vladimíra Drhy jde o režijní debuty. Úvodní část podepsal Pavel Melounek, původně filmový kritik, nyní producent, který svatosvatě slíbil, že režii si zkusil poprvé a naposledy. Prostřední příběh je prvotinou absolventa zlínské filmové školy Dana Svátka, jenž právě chystá samostatný film Zatracení.

ZAČÁTEK SVĚTA
scénář a režie	Pavel Melounek Dan Svátek Vladimír Drha
hrají	Dan Špinar Marta Issová Rudolf Kubík
distribuce	Astra Cinema

RECENZE MIRKY SPÁČILOVÉ
Když parta natáčí

Film Začátek světa byl tak levný, až si říká o smířlivý postoj: Prostě se sešli kamarádi, co spolu rádi točí a milují ráz města Telč, tak si tu udělali filmeček pro radost. Čert vzal těch pár korun, pořád lepší, než kdyby o svém snu jen žvanili u piva. Jenže Začátek světa nezůstal domácím videem na památku, vstupuje do kin, do profesionální soutěže bez ohledů a pardonů. Tady není podstatná pohoda, jíž podle televizního "filmu o filmu" žil celý tým, nýbrž rozpoložení divákovo.

A ten nemá moc důvodů k jásotu. Pravda, povídkovým triptychem si zvolili tvůrci model mimořádně nevděčný, někdejší postrach barrandovských debutantů, jimž mělo účelové sdružování umožnit start: málokterý se povedl. Začátek světa sice pevné hranice mezi třemi epizodami rozbil, společným dějištěm tu putují i shodné postavy; pokus o provázanost tu však spíše škodí. Každá z povídek má totiž jinou stylizaci, jíž se jeden a týž hrdina má vždy přizpůsobit.

Stane se pak, že třeba Rudolf Kubík z prostřední povídky ztrácí původní znak tajemství i osudovosti, když v následující epizodě vesele kvačí se synkem podívat se na jesličky. A to je ještě jeden z těch výraznějších, slabší herci povídkami proplouvají s nejistotou až dojemnou. Druhé nebezpečí povídkového schématu je věčné: "díly" budou navzájem srovnávány. A jak interní trojboj dopadl? Jasně vyhrává nejmladší Dan Svátek s prostředním Zatměním nadějí. Postavil etudu pevnou a vyhrocenou mezi bytím a nebytím, minithriller o nahodilosti a osudovosti, z jehož mezí odbíhá ke koloritu jen v nutné míře.

Krom úzkosti "posledního dne" našel pár obrazových nápadů, humor, a také převzaté písně - za což bude asi proklet autorem filmové hudby Richardem Pachmanem, neboť v kontrastu pak zvlášť křiklavě zní její unylá melodika pro obchody a výtahy. Pavel Melounek v úvodní Vraždě šeptaným slovem riskuje: bývalý kritik se vystavil soudu kolegů látkou z karikované novinářské party a ještě založenou "protifilmově" na poezii, ba na recitaci veršů naivistických i naivních.

Taková stylizace ovšem vyžaduje víc než odvahu, totiž cit pro čitelnost metafory a hlavně velké herce, nikoli "týpky", pro něž je i civilní výraz problémem. Závěrečné Panny pošetilé staví Vladimír Drha coby vlídný obraz starosvětského pozivitismu a smíření, ze střetu věrných nálad a naopak šroubovaných dialogů však vychází ukrutný barvotisk jedné velké radostné pospolité postele. A ten jazyk! Mladík říká o své dívce "je hezká jak sluníčko"; teenageři v hledišti asi omdlí.