Letní filmová škola v Uherském Hradišti představí zázrak sezony. Nezávislý irský muzikál Once, v němž hlavní pár vytvořili Glen Hansard ze skupiny Frames a česká pianistka a zpěvačka Markéta Irglová, stál jen 150 tisíc dolarů a začínal ve dvou sálech; postupně mu jich přidali nad stovku, vydělal tři miliony dolarů a dál stoupá na výsluní.
Po boku Pána prstenů
Milují ho kritikové. Podle Chicago Tribune má Once šanci stát se nejlepším hudebním filmem generace, Rolling Stone mluví o filmu, jejž "určitě stojí za to vidět více než jednou". Nadšení jsou i diváci. Na filmovém serveru IMDb již dosáhl vysoké známky 8,6 z možných deseti, což jej řadí mezi 17. a 27. místo nejlepších filmů všech dob, kde mají stejné hodnocení třeba Psycho, Mlčení jehňátek, Občan Kane nebo Pán prstenů: Dvě věže.
Fanoušci dávají Once přízviska "nejlepší irský film dějin", "nejlepší moderní muzikál", "film, co se prostě musí vidět" či "hořkosladká romance s úžasnou muzikou a koncem bez hollywoodských klišé". Po úspěšné festivalové cestě se Once chystá rovněž do kin dalších zemí: během léta zahájí v Německu, Austrálii, Velké Británii a do české distribuční sítě přijde v listopadu.
Režisér s muzikantskou zkušeností John Carney natočil zjevení sezony za sedmnáct dnů; sotva čekal, že se v přepočtu diváků na jedno představení stane druhým nejnavštěvovanějším filmem za Piráty z Karibiku a soundtrack se v internetových obchodech octne v desítce nejprodávanějších hudebních alb.
"O projektu jsme se začali bavit v roce 2005, na koncertu Frames v Dublinu. Chtěl jsem natočit film, který nebude muzikálem podle tradice 40. let, nýbrž použije písničky k vyprávění velmi moderního a velmi jednoduchého milostného příběhu, jaký by přijalo současné publikum," vzpomíná.
Ztracené duše Dublinu
Když se rozhodl pro hrdinu z dublinských ulic, který "nic nemá a nic nemůže ztratit", požádal Hansarda o pár melodií. Za několik měsíců měl v ruce deset tříminutových písní, z nichž každá vydá za dlouhé dialogy, a šedesátistránkový scénář příběhu dvou ztracených duší, jež se najdou v ulicích Dublinu.
On je pouliční muzikant pochybující o svém talentu; ona mladá matka, imigrantka v cizím městě. Ale jejich setkání nemá ráz klasického muzikálu, kde zpěv a tanec tvoří vložené předěly.
Pro Markétu Irglovou, tehdy teprve sedmnáctiletou, bylo herectví neznámou pevninou, ale projekt ji prý uchvátil. "Slyšela jsem o něm od Glena a znělo to dobře, viděla jsem už předtím některé Carneyho filmy a líbily se mi. A pak jednou v noci volal Glen, jestli bych v tom nechtěla hrát. Myslela jsem, že žertuje, ale tvrdil, že o mě režisér opravdu stojí. Zdálo se mi to šílené, nikdy jsem nehrála, ale v mládí si troufáte na vše a neberete to vážně," vyprávěla.
"Řekla jsem si - buď vezmou mě, nebo jinou. Moc nadějí jsem si nedělala, ale lákalo mě to včetně Glenovy hudby, kterou miluju. Tak jsem šla na zkoušku, zahrála na piano, přečetla kousek ze scénáře - a vyšlo to," shrnula rodačka z Moravy, která od sedmi let hraje na klavír, od devíti na kytaru a vystupuje s Hansardem, s nímž nahrála album The Swell Season.
