Utekl jako voda, shrnul Isaach De Bankolé čas mezi svou loňskou a nynější návštěvou na Febiofestu. Co stihl žádaný herec za celý rok? „Dokončil jsem film Poslední lovec čarodějnic, kde hraju s Vinem Dieselem, a s Richardem Geerem točím Oppenheimerovu strategii, příští týden se přesouváme z New Yorku do Izraele,“ popsal.
Smích po židovsku
Na pražském Febiofestu však překvapil jiným žánrem. V maďarsko-slovenském filmu Přelud, který jeho režisér Szabolcs Hajdu nazval westernovou pohádkou s nádechem balady, představuje afrického fotbalistu v uherské pustě, kde potká novodobé otrokáře. „Dlouho jsem toužil hrát ve westernu, jeden z nich se plánoval na trase ze Senegalu na jih Afriky, ale tvůrce bohužel zemřel. A pak jsem slyšel o Přeludu, v němž se fotbalista ze zfalšovaného zápasu musí skrývat. V maďarštině byl hrdinou běloch, překladatel scénáře do angličtiny však omylem napsal černoch; tak jsem si poprvé vlastně zahrál bílého,“ žertoval rodák z Pobřeží slonoviny.
Na festival už dorazil také jeho nizozemský kolega Jeroen Krabbé, který čestnou cenu Kristián převzal včera, a své pocty uvedli dva zahraniční tvůrci. Izraelský režisér Eran Riklis, nositel festivalových cen za Citronový sad i Syrskou nevěstu, dovezl své Tančící Araby, v nichž osvědčil svou slabost pro židovský humor. „Už je skoro klišé opakovat, že Židé veškerá utrpení přežili jen díky humoru, ale opravdu pomáhá; navíc smích je způsob, jak se přiblížit publiku, abych mu pak mohl říci i něco vážnějšího,“ líčil Riklis.
Díky svému otci – jadernému vědci – zná expremiéra Šimona Perese a v dětství projel kus světa od Států po Brazílii; studoval i v Londýně. Netoužil po kariéře v Hollywoodu? „Pokud zavolají, ať natočím Batmana 5 nebo 6, vezmu to. Každý by chtěl do Hollywoodu, ale pokušení vyprávět vlastní příběhy je nakonec silnější – i když platí nikdy neříkej nikdy,“ uznal Riklis.
Plaví kočovníci
Naprostý unikát, „bílé Romy“ zvané Jenišové, předvedl ve snímku Táhni do pekel francouzský filmař Jean-Charles Hue. Jeho hrdinové, kteří vidí jen dvě možnosti – krást, nebo se dát na víru, skutečně existují. „Našel jsem je před devatenácti lety, když jsem pátral po předcích svého pradědečka, který k nim patřil, a příběh vyprávěný ve filmu se opravdu stal – ovšem před třinácti roky. Tehdy byl jejich svět divočejší, odlehlejší, skoro srovnatelný s indiánským; teď jejich zvyky a tradice pomalu mizí,“ vyprávěl Hue.
Nicméně i v současnosti podle něj ve Francii žije na čtyři sta tisíc kočovníků a mezi nimi právě Jenišové. „Mají evropský původ, světlé oči, plavé vlasy i světlou kůži, mluví staroněmčinou, od Romů vlastně převzali jen kočovný způsob života,“ osvětlil Hue zázemí filmu, který přijde do našich kin 2. dubna.
