Film Perníková věž má v drogách alibi

čtvrtek 28. března 2002
4

Ačkoli nový český film Perníková věž má perník čili pervitin přímo v názvu, tváří se, že o něj nejde. Alespoň tvůrci tvrdí, že motiv drog nerozhoduje - hlavní je tu prý silný současný příběh. Buď jsou o tom přesvědčeni, nebo to je další příklad přetrvávajícího českého pokrytectví. Ani snímky Anděl Exit či Samotáři se k vlně filmů drogové generace otevřeně nehlásily, zatímco Trainspotting a spol. ji hrdě měly ve štítu.

Ale zkusme vzít filmaře za slovo. Jaký je tedy „silný“ příběh? Chabá historka o chlapci, který chce pomstít záhadnou smrt své lásky. Při pátrání mu pomáhá přítel, přičemž drogový návyk je jediným zřejmým poutem mezi mladíky. Detektivní zápletka začíná rovněž u drog, její rozuzlení zase viditelně čerpá z Hitchcockova Okna do dvora. Ptát se však jako v klasické detektivce, proč na to či ono hrdinové nepřišli dřív, nemá smysl. Logika sice kulhá - vždy se však nabídne vysvětlení, že události jsou přece líčeny z pohledu kamarádů, kteří byli zrovna předávkovaní, či naopak po své dávce prahli, a nelze proto po nich žádat chování „normálních“ lidí.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

Opar drog se tedy paradoxně může hodit jako alibi pro díry ve scénáři, i když důsledně vzato by pak zfetovaní museli být všichni a pořád. Mafiánská (ruská, jak jinak) ochranka, která nezvládne pitomého kluka s pistolkou. Policisté, které nenapadne obejít případné svědky v protějším domě. I rodiče hovořící tak šroubovaně, až to hraničí s parodií. O českém dabingu Michala Dočolomanského, zvláště v retroscénách z idyly vzorných rodinek na chatě u jezera, raději nemluvit. Jediná plně přiznaná, vděčně lidová karikatura se váže k domovnickému páru, ovšem i tady nutí scénář fúrii v natáčkách pronášet starosvětské „No baže“. Jindy se mladičké veselé nočňátko z drogové party zčistajasna vyzná svému příteli „Chci mít s tebou děťátko“. To tedy zaduní...

Takže příběh žádná sláva. A současnost? Vezměte Kamarády do deště a jejich Lásku z pasáže, jen převlečené podle ulítlé módy dneška, přidejte světelné efekty nočních barů z Války barev a naivní představy o českém podsvětí z privatizačních komedií - zde míněné vážně. Nejpoctivější otisk reality přináší slovník mládeže, svébytný, věrně odposlouchaný, ale herecky nezažitý. Mladí herci jen reprodukují nekonečný řetěz vtipných hlášek, které spolehlivě vyvolají odezvu vrstevníků v sále, ale o hrdinech nic neprozradí. Vděčnější roli má Radek Kuchař coby nekomplikovaný bavič, kdežto rozervaný mstitel Jan Dolanský spíš jen existuje.

Těžko pak v téhle situaci najít záchytný bod žánru či aspoň stylu jinak než metodou pokusu a omylu. Režisér vystřídal, co se dalo, aniž si z toho vybral. Bravurní úvod snad slíbí thriller, ale pak se zašlými brlohy klube sociální drama. S výjevy z dětství se zase vloudí trapná lyrika trampské osady, drogový boss pod hvězdným prachem v klubu marnotratnosti a marnosti se podobá groteskním hříčkám Divadla Sklep s nádechem bizarní zběsilosti a la David Lynch. Leč vzápětí přijde pokus o akční honičku, poté kus detektivky, navrch surreálná obraznost drogových halucinací... Vsadit se dá jen na pár nápaditých scén, třeba tu s „perníkovým“ zrcadlem na záchodku. A jsme zpátky tam, kde film nechtěl být: u drog. Neboť jako reportáž z míst, kam teenageři chodí za svou představou vzrušení, Perníková věž nakonec vypadá.

Jen o dvou věcech není pochyb. Film provází skvělá hudba, pro niž některé výjevy vytvářejí přesné, takřka klipové pozadí. A skutečně nekáže učitelským tónem: Pozor, děti, drogy jsou ošklivé!