Příběh dvou kamarádů v podání Kryštofa Hádka a Jiřího Mádla, kteří provozují půjčovnu dronů, se odehrává v současnosti mezi Tel Avivem a Prahou. Objevují se v něm jména konkrétních politiků včetně amerických a různé formy občanského protestu.
Proč nechcete, aby se Modeláři říkalo politický film?
Není to politický film, ale film, v němž se objevují politické motivy, ač i tady vždy zkoumáme spíš jejich společenský rozměr. Nechtěl jsem takovou nálepku i proto, že rozhovor pak vždy sklouzne na jakousi pseudopoliticko-filozofickou rovinu a čtenář má pocit, že se ocitl v jiné než kulturní rubrice.
Z jakého důvodu používáte jména reálných politiků?
Kauza hlavního hrdiny, mezinárodní žaloba politiků velkého formátu, se pojí s reálnými osobami, ztrátou konkrétních jmen by utrpěla autenticita. Na druhou stranu jména českých politiků spíše zasazují příběh do konkrétní doby, podobně jako dobíjecí koloběžky.
Budou jména současných politiků lidem srozumitelná ještě za dvacet let?
Tak trochu doufáme, že ta jména za dvacet let nikomu již nic neřeknou, ale bojím se, že ano. Ale scénu, kdy se Kryštof Hádek naučí jména historicky zcela nedůležitých ministrů naší vlády, jen aby udělal radost své sestře, ve chvíli, kdy jde na smrt za „mnohem důležitější věc“, mám opravdu rád.
Z jakého důvodu jste se posunul ke generaci mladých aktivistů?
Snad ani nejde o mladé. Ukazujeme spektrum aktivit, z nichž některé lze označit za protestní, ale vše je spojeno s byznysem, o všem lze natočit reportáž a prodat ji televizi, zviditelnit se. Jediné, co může stát výš, je pravda vyhlášená soudem nebo pravda nejvyšší osobní oběti.
