Přesněji řečeno film, který právě přichází do českých kin, třímá hned pět oscarových nominací. V kategorii neanglicky mluvených děl platí za jasného favorita, dvojitou šanci má však za režii a scénář i Michael Haneke, dále herečka Emmanuelle Riva za svou studii umírání, navíc Láska pronikla do devítky titulů navržených na nejlepší film roku.
Život je krásný. Dlouho
Dá se to pochopit, vždyť partnerská oddanost až za hrob patří k tématům univerzálním, nenapadnutelným a nad jiné účinným. Navíc Láska je opravdu krásný a silný film, ovšem také depresivní až k hranici tíživé zvrácenosti, jak bývá u Hanekeho zvykem. Děj se dá popsat jedinou větou: muž pečuje o těžce nemocnou manželku. Ale Haneke sleduje útrapy nemoci a stáří krok za krokem, důkladně, podrobně, ve všednodenních úkonech i stupňovaném utrpení. "Život je krásný. Dlouho," zazní ve filmu jako přesné konstatování lidského údělu, na nějž se málokdo chce vědomě chystat, natožpak dívat. Nicméně film o umírání lze sledovat také jako zralou romanci a v téhle rovině vyzařuje nádherně nevtíravou láskyplnost letitého soužití, kdy už vztah nepotřebuje tázání, vyznání, ujišťování; stačí blízkost. A Láska je vskutku romancí velmi důvěrnou, velmi tichou, něžnou a důstojnou, i když neradostnou.
Proti času
Onu důstojnost hrdinů a zároveň vlastní půdu pro přísun emocí prostřednictvím tónů "zařídí" Haneke volbou profese manželů, učitelů hudby, které v dlouhém úvodním záběru na koncertu hledá kamera v publiku. Jean-Louis Trintignant a Emmanuelle Riva zosobňují vytříbenost ducha bez okatých pomůcek, postihnou ji běžné rozhovory v ložnici, koupelně, u snídaně, kde zčistajasna žena jakoby zmrtví. Nicméně i poté, co se z nemocnice vrátí na vozíku, drží si Láska věcný, smířený, dospělý odstup; do detailu líčí praktické důsledky změny od nákupů po hygienu a jen velice úzkostlivě dopady na partnerský vztah. Na jedné straně ženinu paniku, aby nebyla muži na obtíž, na straně druhé jeho náhlé lpění na ubíhajícím času: "Tolik jsem ti toho ještě nevyprávěl." A dojde i na šibeniční humor, zdánlivě osvobozující, než přijde její vzpoura: "Už nechci!"
Hanekeho jindy nekonečné záběry mají v Lásce svůj účel, střeží mikrosvět, do nějž pouze zřídka a zbytečně vstupují vetřelci včetně "přilepené" postavy dcery v podání Isabelle Huppertové či ošetřovatelek. Síla Lásky tkví v soustředěnosti na soukromý vesmír dvojice, kterou zmáhá únava; přesto pouto nezpřetrhá.
Jak málo stačí
Ovšem nebyl by to provokatér Haneke, kdyby diváka ušetřil scén vyloženě rozdírajících, doslovných výjevů studu, ponížení, kruté bolesti, jíž trpí sténající žena i bezmocný muž. Je to osudově nespravedlivé a lidsky nevyhnutelné, ve filmu nesmírně působivé, ale také to zavání chladným režisérským kalkulem plynoucím z úvahy, že právě za odvahu jít až do krajnosti se dávají ceny. Rovněž východisko, ke kterému film směřuje, se příliš zjevně nabízí a nakonec utápí čistotu zážitku ve zplanělých symbolech.
Přesto však Láska, jakkoli budí až fyzickou potřebu odvrátit chvílemi zrak, vzbuzuje respekt. I vůči mistrovským hercům prokazujícím v éře trikových podívaných, jak málo stále stačí k velkému zážitku: dva lidé v jednom bytě.
