"Ocenili jsme vzrušující film plný imaginace a poezie, který dojímá svým univerzálním sdělením - dílo jednoho z největších evropských tvůrců, jež svým využitím prostředků střihu a novými působivými obrazy znamená výzvu pro všechny filmaře současnosti."
Těmito slovy zdůvodnil Keith Griffith, režisér a hlavní producent Britského filmového institutu, jednomyslné rozhodnutí šestičlenné mezinárodní poroty, která posuzovala soutěž videosekce. Mezi devětadvaceti filmy tohoto programu byla přitom řada zajímavých titulů.
Málokterý z nich ovšem využil stylotvorných možností skýtaných digitální kamerou tak osobitě jako Jan Němec. Zlatému leopardovi této sekce tleskali bez výjimky novináři i publikum.
Naproti tomu rozhodnutí poroty, která posuzovala mezinárodní soutěž filmovou, nejenže v několika případech vítala směsice potlesku a bučení, ale dvě členky poroty se od výsledného verdiktu dosaženého po dlouhotrvajícím jednání dokonce veřejně distancovaly.
Leopardi byli nicméně rozděleni i za filmy a ten nejdůležitější, zlatý, putoval letos do Itálie. Získal jej snímek Maurizia Sciarry Za revolucí v citroence, road movie o dvou mládencích a jedné dívce putujících v roce 1974 do Portugalska, kde právě v "karafiátové revoluci" padl režim diktátora Salazara.
Jeden z představitelů sympatického filmu, využívajícího revolučního nadšení spíš jako kulisy k úvahám na téma volné lásky, získal navíc Bronzového leoparda za herecký výkon.
Podle mínění mnohých mělo zlato připadnout spíše filmu Abolfazla Jaliliho Delbaran, kterému porota udělila svou zvláštní cenu. Všeobecnou spokojenost nevzbudil ani jeden ze Stříbrných leopardů a tím méně čtyři zvláštní uznání.
Rozpačité přijetí výsledků hlavní soutěže nepochybně napovídá, že žádné z devatenácti děl, která se jí účastnila, nečnělo tak výrazně nad průměr jako Noční hovory s matkou v kontextu videosoutěže.
Což ale neznamená, že letošní Locarno nepřineslo nic pozoruhodného. Množství zájemců každodenně zaplňujících festivalová kina a impozantní projekce pod širým nebem na starobylém náměstí, jež pojme až sedm tisíc diváků, vynikající retrospektiva věnovaná asijským tvůrcům působícím ve Spojených státech a řada dalších zajímavých programů svědčí o tom, že se locarnskému festivalu daří dobře.
Ne nadarmo ostatně dostal letos obzvláště štědrou finanční injekci z veřejných prostředků.
