Zpěvák a klavírista Filip Topol

Zpěvák a klavírista Filip Topol | foto: MAFRA

Když už jsi byl v hrobu po krk, vzpomíná režisér na natáčení s Topolem

  • 5
Režisér Oliver Malina Morgenstern zpovídal Filipa Topola při přípravě svého snímku Rok bez Magora. Vzpomíná na přátelství klavíristy a básníka a v den Topolova pohřbu přidává i historku, jež se do filmu nevešla. Poslední rozloučení se koná od 15 hodin v Nové obřadní síni na Olšanských hřbitovech v Praze.

Minulý týden jsem zrovna seděl v hospůdce v Radotíně naproti kinu, kde jsem promítal celovečerní film o Ivanu Martinovi Jirousovi, Rok bez Magora. V tom mi psal kamarád, že zemřel Filip Topol. Dokument skončil a já vstupoval do příjemného chladného sálu. Diváci ještě netušili, s jakou špatnou zprávou přicházím. Sundal jsem si klobouk a požádal přítomné, aby povstali a vzdali hold, za Filipa Topola.

V autě jsem zavzpomínal na naše natáčení do tohoto filmu, v literární kavárně v Ouky Douky v Holešovicích, kam jsi rád chodil. Posadil jsem tě na barovou stoličku pod plakát Franze Kafky. Mezitím jsem chystal techniku na natáčení a bavili jsme se o tvé skladbě Žiletky, kterou jsi složil právě pro Jirouse, když ho poprvé zavřeli.

Ještě jsi se mě s pokorou sobě vlastní ptal: "Doufám, že to nebude jenom o této skladbě, mám s Martinem osobnější příběhy." Vidím to jako dnes, kdy ses potutelně usmál, otočil jsi oči v sloup a začal vyprávět. Před mojí kamerou se otevřel svět plný barvitosti a tvého neuvěřitelného přátelství k Martinovi.

Jemný klavírista s krumpáčem

Napjatě jsem poslouchal, jak jsi přijel jako kluk do Staré Říše, kde jsi to znal a kam tě vozil tvůj děda Karel Šulc k známé umělecké rodině Floriánových. Příběh začínal někdy v roce 1986, kdy Jirous ve Staré Říši bydlel se svojí ženou Juliánou a dcerami. Zrovna nebyl ve vězení a pochovával tchána Otto Stritzka.

Místní hrobník měl zlomenou ruku, tak nezbývalo nic jiného, než že hrob vykopete sami dva. Martin, jak ho oslovovali jenom blízcí přátelé, byl nejen v undergroundu, ale i v osobním životě dobrý manažer. Což se projevilo i v organizování práce s vykopáním hrobu. V místní hospodě jste nakoupili lahvové pivo a lahev kořalky. Hrobník vám poskytl potřebné nástroje jako krumpáč a lopatu a ukázal, kde kopat.

Chopil jsi se krumpáče a Martin si otevřel první pivo. To jsi se ještě domníval, že lopaty se ujme sám básník… Jenže věc se měla tak, že hřmotný Martin ti radil, jak se má s nástroji zacházet. Ano, jemný klavírista kopal a vyhazoval hlínu a utíral si pot z čela. Magor pil pivo a kořalku a četl ti k tomu svoje básně. Mezi tím vždycky odběhl do hospody a znakovou řečí ukazoval chlapům, jak jste hluboko.

Když už jsi byl v hrobu po krk, tak vás přišel navštívit hrobník a poznamenal, že žebřík, který tam máš, tak ten ti přerazí nohy hned, jak se půda z vykopaného hrobu sesune. Martin už v ráži se na hrobníka obořil peprnými výrazy a ten vzal raději do zaječích.

Bylo mi ctí!

V poslední fázi, když už jsi se svojí drobnou postavou zmizel v hrobě celý, tak jsi narazil na kosti jiného nebožtíka, který tam byl pohřben v dávných dobách. Což Magor využil k tomu, že tě v hrobě strašil. S hrůzou, že se lebka pohnula, jsi vyběhl po žebříku z hrobu a zase nazpět. Martin se u toho chechtal na celé kolo.

Nakonec se na hřbitov snesla tma a šli jste do hospody, kde Martin barvitě líčil, jak vykopal hrob svému tchánovi s tvojí pomocí. Ty vyčerpaný s mozoly na rukou jsi jenom tiše seděl, usrkával pivo a blaženě poslouchal vypravěče, který ti byl velkým guru, jako mnohým z nás.

Tento příběh, který jsi mi vyprávěl na kameru, se do filmu pro svůj obsah nedostal, ale ty ostatní ano. Proto ho vyprávím v den tvého pohřbu.

Filipe Topole, bylo mi ctí s tebou natáčet, i když to bylo natáčení poslední, stejně jako s Ivanem Martinem Jirousem.