Doporučujeme

Zpěvák a klavírista Filip Topol

Zpěvák a klavírista Filip Topol | foto: MAFRA

Zakrvácené piáno Filipa Topola bylo ikonou jedné generace

  • 30
Od středečního podvečera, kdy Česko jak žiletka prořízla zpráva o smrti Filipa Topola, mi pípá jedna emotivní SMS za druhou. Mají jedno společné: píšou je v drtivé většině lidé zhruba stejného stáří. Mého věku. Čtyřicátníci.
Zpěvák a klavírista Filip Topol

Do mojí generace se o tři roky starší Filip Topol strefil úplně přesně, byť vlastně shodou náhod. Až od začátku druhé půlky 80. let totiž jeho Psí vojáky nechal bolševik tu a tam někde zahrát. Zrovna v době, kdy jsme začali chodit na všechny ty Chmelnice a Delty, těch pár pražských klubů, kde se dalo relativně volně dýchat.

Vzpomínám si úplně přesně na svůj první koncert Psích vojáků, tehdy nejspíš skrytých pod šifru PVO. Natřískaná Chmelnice, patrně rok 1986, jako předkapela bizarní dadaistické těleso Ženy – a pak ten šok.

Pro gymnaziálního studenta, rebelujícího víceméně jen v mezích povolených školním řádem, asi vůbec první setkání s undergroundovou syrovostí, drsností a úplně jinou poezií, než praktikovali jeho tehdy milovaní, též polozakázaní folkoví písničkáři.

A pak ta opojná doba praskání ledů na konci 80. let a svobodné nadechnutí, spojené se zdánlivě nekonečným mejdanem na začátku následující dekády! S tím je jméno Psích vojáků spojeno jako jedno z hlavních. Filip začal sekat své antihity jeden za druhým a žádný se nepodobal ničemu, co jsme znali odjinud.

Zpěvák a klavírista Filip Topol

Jenže Topolovy texty, které si na cárech papíru uchycoval na piáno malými samolepkami (kam se vlastně ten chmelnický klavír poděl? vždyť stopy po nich na něm musejí být ještě vidět!), a klaviatura zakrvácená od omlácených prstů byly všechno, jen ne radostné popěvky k rozjařenému večírku. Jakkoli se skoro každý tehdejší koncert v takový mejdan zvrhl.

Filipovy písničky byly spíš vyhánění démonů. Démonů svého tvůrce, ve kterých jsme se však našli i my, jeho fanoušci. Byť jsme o autorových vnitřních bojích neměli potuchy. Přes všechno rock'n'rollové fanfarónství, s jakým se projevoval na pódiu, nebyla v samotných písních ani stopa pózy nebo křeče. Nikdy.

V prvních letech po revoluci se Filip Topol dostal do zvláštní pozice. Získal ironickou přezdívku Michal David undergroundu a pod pódiem Psích vojáků se srocovaly dívky, které hltaly každé jeho gesto. Ty samé dívky, kterým už od osmdesátých let při koncertech věnoval v průvodním slově snad každou píseň.

Filip Topol (Psí vojáci)

A my, jejich (nebo "rádoby jejich") kluci, stojící v zadních řadách, jsme jen tiše záviděli. Jak je možný, že nás, o dvě hlavy vyšší a s o půl metru delšími vlasy, by ty holky od minuty klidně vyměnily za něj, jen kdyby si mávl? Až později jsme pochopili, že z chlapa dělá idol charisma. A tolik jako on ho v té době neměl nikdo na hudební scéně.

V dalších dvou desetiletích se Psí vojáci a všechno ostatní, co se Filipa Topola týkalo, jeho knihy i sólové projekty, staly víceméně stabilizovaným projevem mimořádně tvůrčího ducha. Ale i když vytahoval svoje staré hity jeden po druhém, pořád jsme mu je věřili.

Od každého jiného by v počínajícím středním věku znělo "hej, hej, jsem mladej" poněkud komicky. Od Filipa ne. Ostatně, právě tuhle písničku, jednu z mála vojákovských, která se dá zahrát v hospodě na španělku, aniž by to znělo blbě, lze dodnes slýchat na spoustě čtyřicátnických mejdanů. Mladě se v takových chvílích cítíme i my.

Lídr skupiny Psí vojáci Filip Topol.

Teď se to nejspíš změní. Možná už tu pecku, která je se svým "chodím po tom městě, nemám ani na tramvaj, není jaksi na místě, že bych se z toho vyhrabal" esencí pocitu, ze kterého vyrostl náš celoživotní pohled na svět, nebudeme tolik vyřvávat.

Zvolíme tišší intenzitu. Takovou, s jakou ve skutečnosti velmi introvertní Filip Topol mluvil v soukromí. A rezonovat v nás bude asi hlavně závěrečná pasáž: "Až večer budu usínat, schoulím se do sebe a budu vzpomínat, že měl jsem kdysi nebe."

Předčasná smrt má v rock'n'rollu už od 60. let příchuť čehosi dráždivého. Všechno to "žij rychle – umírej mlád" je vlastně hloupé. A smutné. Zvlášť, když je to blíž než někde v Kalifornii, New Yorku, Paříži nebo Seattlu. Když se to děje v pražských Holešovicích nebo smíchovském bufetu Na Knížecí.

Filip Topol

I to Filipovo sebedestruktivní chování, které bylo dlouho odvrácenou stranou jeho citlivosti, jsme zamlada obdivovali a vnímali jako něco pozitivního. Až do chvíle, kdy poprvé utekl hrobníkovi z lopaty. A to už je hodně dávno.

Tentokrát už se mu to nepovedlo a naše zvolání "vstaň a choď" Kiliána Nedoryho neprobudí. Podstatná část našeho čtyřicátnického mládí s ním odešla. A bůhví, jestli ne celé.

Funusy z duše nenávidím. Ale tentokrát asi udělám výjimku. Sbohem a řetěz přijdu Filipu Topolovi říct tváří v tvář. Ale potichu. Potichoučku.