Nechal jste se slyšet, že váš nový snímek Zoufalé ženy dělají zoufalé věci rozhodně nebude žádná kontroverze. Na tu jsou od vás diváci celkem zvyklí. Máte snad už kontroverzí dost?
Jsem rád, že jsem si sáhl na trochu jiný žánr, lehkou ženskou komedii. Rád říkám, že tenhle snímek je vlastně takové filmové šampaňské, protože právě tak jsme ho točili a tak je míněný. Jinak co se týče výběru látky, není to tak, že bych si řekl: Tenhle rok chci točit detektivku, příští rok drama a ten další třeba bláznivou komedii. Zase takový výběr u nás není. Nastala ale taková konstelace hvězd, že na tenhle film byly jak peníze, tak čas i správná nálada.
Kláru Issovou, která si v Zoufalých ženách zahrála hlavní roli, diváci uvidí i v celkem odvážných scénách. Musel jste ji přesvědčovat, aby odhodila stud?
Byl jsem až překvapený, jak hodně byla připravená a jaká je to profesionálka. Pracovně jsme se totiž potkali poprvé. Byla ochotná jít do všeho, i když jsou tam dvě tři choulostivější scény. To ale k životu herečky patří, zvláště hezké herečky. Nemám rád, když je ve scénáři napsaná milostná scéna a pak se herečka, která v ní má vystupovat, demonstrativně ohrazuje, že nechce ukázat prsa nebo zadeček. Co se s tím dá dělat, tak je to zkrátka napsané ve scénáři. V teplácích se prostě lidé nemilují. Nebo třeba jo, ale špatně se to točí.
Stává se často, že herečky takto smlouvají na place o to, co ukážou?
Ano, je to tak. Vzpomínám si, že v Rebelech jsme se Zuzkou Norisovou a Janem Révaiem točili jednu takovou lehkou milostnou scénu, která navíc probíhala pouze v siluetě. Zuzka u toho chtěla mít svého agenta, aby kontroloval kvalitu a cudnost daného záběru. To mě tehdy rozesmálo. Je ale pravda, že já sám nemám milostné scény moc rád. Musí mít nějaký další smysl a ne jenom ukázat sex. Ačkoli mám pocit, že někteří režiséři se vyžívají v milostných scénách natolik, že je točí skoro jako dokument. V tom ale bude spíš nějaký jejich soukromý zdravotní problém.
V závěru loňského roku zahýbala celým Hollywoodem kampaň MeToo, kdy desítky hereček vynesly po letech na světlo své zkušenosti se sexuálním obtěžováním ze strany vlivných mužů filmového průmyslu. Jak tuto obří aféru vnímáte?
Připadá mi, že dotyčné herečky musely mít zřejmě dlouhodobé výpadky paměti, že se svými svědectvími přicházejí po tolika letech. To, co se děje v Hollywoodu, se mi jeví jako někým cíleně řízená a hlavně zaplacená kampaň proti lidem určité kategorie. Nevím, jestli v tom hraje roli i politika, ale vypadá to jako snaha o likvidaci třídy hollywoodských elit. Že by to byla náhoda, že se najednou objeví tolik obvinění proti tolika lidem, to mi přijde nemožné. Je to takový hon na čarodějnice, jehož pointu nechápu. Samozřejmě, pokud se někdo cítí pod sexuálním tlakem, nebo byl napaden, musí to hned ohlásit. Ale když měla herečka dvacet let úspěšnou kariéru, která začala kdysi na nějakém hotelovém pokoji a nyní přijde s tím, že dodnes nese psychické následky z toho, co se na tom pokoji stalo, tak je to zvláštní.
Umíte si představit, že by se tato kampaň jako většina trendů přesunula z Ameriky i do Evropy a potažmo k nám do Česka? To by se vás coby režiséra přece mohlo dotýkat.
Když se vznese obvinění, musí pro něj být důkazy, jinak se dotyčný sám vystavuje riziku, že obviňoval falešně. Když někdo někoho křivě nařkne, musí počítat s tím, že se druhá strana bude bránit, a to i soudně. To je u nás možné, stejně tak jako v Americe. Hlavní je ale ten samotný mediální výkřik, ta titulní strana s palcovým titulkem, že dotyčný byl obviněný z harašení nebo obtěžování. To, že se za půl roku prokáže, že šlo o lež, už pak nikoho tolik nezajímá. U nás ale naštěstí nejsme takoví puritáni, takže si kampaň podobných rozměrů v našich podmínkách neumím představit.
