Je fakt, že pár pěveckých výkonů vyšší měřítka sneslo. Požadavkům lehkého, nosného zpěvu nejvíc vyhověla slovenská trojice Martin Malachovský (Figaro), Martin Babjak (hrabě Almaviva) a Simona Houda-Šaturová (Zuzanka) při první premiéře. Helena Kaupová v roli hraběnky Almavivy do ideálu takové Barbary Frittoliové a dalších renomovaných sopranistek postrádá ještě dokonalejší techniku a kultivovanější vedení frází, ale aspoň nepředváděla bezmocný křik. Na rozdíl od Ivety Jiříkové z druhého obsazení, která zpívá tutéž roli násilně, ostře, bez pěvecké kultury.
Druhá premiéra se vůbec sesula do podprůměru. Z něho se vymykali jen Roman Janál jako Almaviva a Zdena Kloubová jako Zuzanka. František Zahradníček zpívá Figara víc do sebe než před sebe. Zpěvačku, která by v úloze Cherubína mohla konkurovat světovým sólistkám, Národní divadlo nemá. Nicméně Jana Štefáčková projevila na první premiéře o něco víc talentu než Pavla Vykopalová na druhé. Také obsazení menších rolí bylo na prvním večeru vyrovnanější než na druhém.
Orchestr pod taktovkou Petra Ferance více či méně přesně doprovází, ale zážitek z dramaticky vypracovaného hudebního celku neposkytuje. Stejně jako režie Josefa Průdka, která vyvolává dojem, jakoby za žádnou cenu nechtěla nic zkazit, přitom neurazit konzervativce a nebýt ani pietní. Jenže i v tom případě by se slušelo skutečně rozvést nějaký nápad a ne pouze párkrát cosi nadhodit a vzápětí od toho utíkat. Když schází odvaha nebo schopnost vymyslet pro celou operu originální prostor, v němž by se nenásilně našlo místo i pro onen golf a další moderní rekvizity, je lépe zůstat jen u krinolín a paruk.
|
Národní divadlo Praha (ve Stavovském divadle): |
 Fotografie z představení Figarova svatba. |
