Neocitáme se tedy na zámku, nýbrž na dnešním úřadě. Studená prosklená kukaň s nápisem Standesamt o tom nedovolí pochybovat. V kukani se střídají svatební páry, jež si chodí pro úřední papíry. Dveře označené D (Damen-Dámy) a H (Herren-Páni) zjevně vedou nejen na "onu" místnost, ale i kamsi do neznámého labyrintu. Zaměstnancům nešéfuje žádný hrabě Almaviva, nýbrž místní politický boss a svůdce žen, nadto majitel půjčovny svatebních šatů, které lze vidět ve výkladních skříních. Tenhle pán - báječně ho "trefil" barytonista Peter Mattei - je typem samolibého politika, jenž se rád předvádí, pózuje a mluví, k čemuž má vždy po ruce řečnický pult. Jeho pěstěná manželka Rosina s nakadeřenými blond vlasy léčí stesk ostrými nápoji. Své závěrečné odpuštění nevěrnému manželovi přednese rovněž za řečnickým pultem. Škoda jen, že typově výrazná Angela Denokeová nezpívá volně, z čehož plynou problémy s intonací.
Pak je tu obrýlený zmatený pubescent jménem Cherubín v podání roztomile prozpěvující a hrající Christine Schäferové. Courá se v tričku a plandavých kalhotách s kapsami, které - jak se ukáže - ukrývají kousky dámského prádla. Také Zuzanka s Figarem jsou součástí tohoto absurdního světa: ona jako teenager v podání lehce zpívající sopranistky Christine Oelzeové, on jako - bohužel dost nejistě gestikulující - šéfův podřízený v podání basisty Lorenza Regazza. Svůj svět mají i menší figurky, a dokonce i dirigenta Sylvaina Cambrelinga režisér zapojil do hry: nechal ho tu a tam fotografovat svatební páry. Neměl režisér pana dirigenta raději nechat v klidu? Soubor Camerata Academica Salzburg totiž hraje sice s vervou, ale dost robustně a tvrdě a ne vždy přesně.
Jenže ani Marthaler tentokrát nevytvořil tak beze zbytku originální inscenaci, jako byla jeho "paneláková" Káťa Kabanová. Některé situace jako by vymýšlel toporně: psaní na stroji je dost vousatý vtip a moderní tance na starou hudbu působí nuceně. Také italské libreto a reálie v něm obsažené si jdou až příliš nápadně svou cestou. Snad by bývalo lepší dovést vše ad absurdum a vytvořit nový, patřičně soudobý německý překlad. Na druhou stranu se Marthaler postaral o kouzelné výstupy: například si vyhrál s křeslem. To je moderní, dá se automaticky polohovat, a když je přivezou a vybalují, je to na úřadě tak úžasná událost, že Mozart musí ustoupit: účinkující několikrát přeruší svůj výstup, strnou v němé póze, a teprve když je vše hotovo, mohou pokračovat.
Nad úřadem je ještě jeden prostor: snad útočiště snů, které v konzumním přízemí vymizely. Stojí tam nefunkční cembalo, umělá zvířátka a mezitím se pohybuje blíže neurčená postava, jakýsi smutný klaun v bundě a džínách. Je to hudebník Jürg Kienberger, Marthalerův spolupracovník. Občas sestupuje dolů s elektrickým manuálem a doprovází, či spíše komentuje a pointuje recitativy. Také vyluzuje zvuky foukáním do lahve a jódluje. Své vrcholné číslo předvede před noční scénou v parku - která se, přirozeně, odehrává v setmělém úřadu. Do nastalého ticha rozezní sklenice a přitom fistulkou jímavě zpívá Mozartovu píseň Zu meiner Zeit, zu meiner Zeit (Za mých časů, za mých časů). Jako by to byl povzdech nad upachtěnými měšťáčky na jevišti i v hledišti.
Člověk může udělat dvě věci: buď se nechat urazit všemi těmi vsuvkami, anebo - lépe - následovat Marthalera do jeho světa. Přes některé rozpačité momenty to není inscenace ani vulgární, ani primitivně povrchní. Oproti jiným aktualizacím má v sobě skutečnou ideu: náš svět je lhostejný, malý, citově vyprahlý, scvrklý na průhledné kukaně a polohovací křesla, říká s mrazivým humorem Marthaler. Je to ještě Mozart? Ale co my vlastně víme, co je Mozart...
|
Salcburský festival - W. A. Mozart: Figarova svatba |
|
Dirigent Sylvain Cambreling, režie Christoph Marthaler, |
|
Malý festivalový dům, 28. července |
