Zmíněná přehlídka se koná každé dva roky a zjevně se těší výrazné ekonomické podpoře, což je dobře. I na letošním ročníku tak mohly hostovat ansámbly z různých zemí. Tři z nich předvedly ke konci týdne své produkce ve dnech následujících po sobě, takže se dalo bezprostředně srovnávat.
Nejhůře dopadl belgický soubor Muziektheater Transparant, který v Mahenově divadle zahrál Zápisník zmizelého. Toto Janáčkovo dílo sestává z 22 písní pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír, které dohromady tvoří souvislý silný příběh o lásce venkovského hocha Janíčka k cikánce Zefce. Skladba tudíž láká i inscenátory. Režisér Ivo van Hove ovšem na relativně stručnou, vášnivou hudební výpověď narouboval nesrozumitelné výjevy ze života ve fotoateliéru a další představy. Potkává se tu žena, mladý muž s fotoaparátem a starý muž s pohřební urnou, ale jestli to má být zestárlý Janíček nebo snad sám skladatel, těžko říct - na konci odříká svoji závěť, která přirozeně v originále není.
Mísení minulosti a přítomnosti je chaotické, slova cyklu navíc jdou úplně jinou cestou. Tvůrci dokonce Janáčka vycpali novou hudbou, kterou složila Annelies Van Parysová pro Zefku a ženský sbor údajně proto, aby v díle zesílil ženský pohled. Chudák Janáček - měl prostě mužský pohled na milování. To se mu dnes nebude trpět, že.
Hudební nádivka se ovšem s Janáčkem míjí a přímočarou skladbu „pomohla“ ve špatném smyslu rozbít. Tenorista Hugo Koolschijn navíc nezpíval dobře, tlačil na hlas, pěvecky bezbarvý byl i výkon, jenž předvedla Ed Lyonová jako Zefka, a jejich čeština vyznívala stejně nesrozumitelně jako obrazy na jevišti. Celkově vzato prázdný pokus o parafrázi.
A zase kuchyně
O moc lepší dojem nezanechala inscenace opery Její pastorkyňa, kterou den nato v Janáčkově divadle uvedlo Velké divadlo Stanisława Moniuszka z polské Poznaně, které koprodukovalo se scénami v Bruselu a Bologni. Najat byl módní lotyšský režisér Alvis Hermanis.
Ten se nadchnul pro Alfonse Muchu, do jehož výtvarného světa stylizoval první a třetí akt. To by samo o sobě nebylo nejhorší, ani to, že předehru a poté i další dění ilustruje loutkovými pohyby vyrovnaná řada krojovaných žen a že i gesta hlavních aktérů jsou stylizovaná a odosobněná. Tedy asi měla být, neboť působila spíš nahodile než důsledně. Možná že inscenace, která se přirozeně už dříve hrála, do Brna dorazila reprízově „rozklížená“. Je pravda, že folklór by se v Její pastorkyni dal vnímat i jako přízračné mimikry: za okázalým předváděním krojů a za rituály se skrývá nemilosrdný řád, jehož porušení (v tomto případě nemanželským dítětem) se trestá vyobcováním z komunity.
Ale to vše by se muselo na jevišti zpracovat tak, aby výsledek nepřipomínal legrační kostýmní kýč splácaný po prolistování jakési pomyslné příručky na téma „folklór východoevropských národů“. Režisérovi asi došlo, že mu tento koncept neutáhne celou operu, a tak v druhém dějství zničehonic udělal nelogický střih a příbytek Kostelničky, která schovává Jenůfu s novorozencem, zasadil do omšelé kuchyně reflektující dobu totality. Bylo by věru těžké dopočítat se omšelých socialistických kuchyní, do nichž režiséři ve světě umístili Její pastorkyňu. Kliše, klišé a ještě jednou klišé. Že mnohé akce na jevišti neladily s libretem, už byla vlastně podružnost.
Orchestr pod taktovkou Gabriela Chmury se z hlediska souhry a výrazu dopracoval v nejlepším případě k průměrnému výkonu, se zpíváním to nebylo lepší. Ilona Krzywicka má pro Jenůfu slaboučký hlas bez dramatického výrazu, Titusz Tóbisz v roli Lacy dul z hloubi těla jako špatný hrdinný tenor v italské opeře, jemuž je cizí zpěvná deklamace. Zrádná blízkost polštiny a češtiny poznamenala všechny výkony, rozumět bylo ještě méně než bývá pěvcům neslovanských národů. Paradoxně nejhůř ovšem artikulovala jediná Češka v obsazení, mezzosopranistka Eliška Weissová coby Kostelnička. Ostatně tuto roli by vůbec neměla zpívat – vokálně je mimo její možnosti, ve výškách pronikavě křičí, v nižších polohách jen nezněle „mluví“. Celkově tuctové představení.
Chvála řemeslu
Teprve inscenace opery Z mrtvého domu, s níž do Brna přijela Velšská národní opera, nabídla něco víc. Tentokrát se muselo popojet na Výstaviště do pavilonu P, jenž by svou strohostí tak trochu mohl korespondovat s dějem odehrávajícím se v sibiřské káznici. Nejen z tohoto pohledu pak práce proslulého britského režiséra Davida Pountneyho vyhlížela příliš realisticky. Vedle sugestivní surrealistické inscenace Daniela Špinara, kterou před časem uvedlo pražské Národní divadlo, dokonce vypadala fádně.
A přece je příkladným divadlem, opírajícím se o preciznost ve všech detailech, od prostavěné scény, v níž hraje každá cihla, přes kostýmy, masky až po herecko-pěvecké kreace. Zpívalo se v Pountneyho anglickém překladu a bylo příjemné pozorovat, jak zpěvákům, nesvázaným memorováním exotické češtiny, jejich mateřština pomáhá. Za všechny jmenujme tenoristu Marka Le Brocqa v roli Luky Kuzmiče, Simona Baileyho jako Šiškova a Bena McAteera jako Gorjančikova. Základem divadla je prostě řemeslo a to se od sedmdesátníka Pountneyho může učit nejeden módní režisér.
Orchestr hrál výborně, jeho český šéf Tomáš Hanus zdůraznil vyostřenou dramatičnost a syrovost, aniž by potlačil kultivovanost. Po představení obdržel medaili Nadace Leoše Janáčka za zásluhy při uvádění skladatelových oper ve světě. Pak se ještě křtil český překlad prvního dílu janáčkovské monografie od nedávno zesnulého britského badatele Johna Tyrrella, jehož nová kritická edice posloužila jako východisko pro hudební nastudování inscenace. A jeho památce byl věnován i letošní festival, který končí 5. prosince.
