GLOSÁŘ: Chudák Janáček. Upřeli mu dokonce i mužský pohled na milování

  17:55aktualizováno  17:55
Leoš Janáček se ve světě hraje takříkajíc obden a ambiciózní festival Janáček Brno se snaží zahraniční pohledy představit. Otázka je, podle jakého klíče je vybírá.

Scéna z inscenace Janáčkovy Její pastorkyně v podání Velkého divadla Stanisława Moniuszka z Poznaně | foto: Patricie Částková

Zmíněná přehlídka se koná každé dva roky a zjevně se těší výrazné ekonomické podpoře, což je dobře. I na letošním ročníku tak mohly hostovat ansámbly z různých zemí. Tři z nich předvedly ke konci týdne své produkce ve dnech následujících po sobě, takže se dalo bezprostředně srovnávat.

Nejhůře dopadl belgický soubor Muziektheater Transparant, který v Mahenově divadle zahrál Zápisník zmizelého. Toto Janáčkovo dílo sestává z 22 písní pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír, které dohromady tvoří souvislý silný příběh o lásce venkovského hocha Janíčka k cikánce Zefce. Skladba tudíž láká i inscenátory. Režisér Ivo van Hove ovšem na relativně stručnou, vášnivou hudební výpověď narouboval nesrozumitelné výjevy ze života ve fotoateliéru a další představy. Potkává se tu žena, mladý muž s fotoaparátem a starý muž s pohřební urnou, ale jestli to má být zestárlý Janíček nebo snad sám skladatel, těžko říct - na konci odříká svoji závěť, která přirozeně v originále není.

Mísení minulosti a přítomnosti je chaotické, slova cyklu navíc jdou úplně jinou cestou. Tvůrci dokonce Janáčka vycpali novou hudbou, kterou složila Annelies Van Parysová pro Zefku a ženský sbor údajně proto, aby v díle zesílil ženský pohled. Chudák Janáček - měl prostě mužský pohled na milování. To se mu dnes nebude trpět, že.

Hudební nádivka se ovšem s Janáčkem míjí a přímočarou skladbu „pomohla“ ve špatném smyslu rozbít. Tenorista Hugo Koolschijn navíc nezpíval dobře, tlačil na hlas, pěvecky bezbarvý byl i výkon, jenž předvedla Ed Lyonová jako Zefka, a jejich čeština vyznívala stejně nesrozumitelně jako obrazy na jevišti. Celkově vzato prázdný pokus o parafrázi.

A zase kuchyně

O moc lepší dojem nezanechala inscenace opery Její pastorkyňa, kterou den nato v Janáčkově divadle uvedlo Velké divadlo Stanisława Moniuszka z polské Poznaně, které koprodukovalo se scénami v Bruselu a Bologni. Najat byl módní lotyšský režisér Alvis Hermanis.

Ten se nadchnul pro Alfonse Muchu, do jehož výtvarného světa stylizoval první a třetí akt. To by samo o sobě nebylo nejhorší, ani to, že předehru a poté i další dění ilustruje loutkovými pohyby vyrovnaná řada krojovaných žen a že i gesta hlavních aktérů jsou stylizovaná a odosobněná. Tedy asi měla být, neboť působila spíš nahodile než důsledně. Možná že inscenace, která se přirozeně už dříve hrála, do Brna dorazila reprízově „rozklížená“. Je pravda, že folklór by se v Její pastorkyni dal vnímat i jako přízračné mimikry: za okázalým předváděním krojů a za rituály se skrývá nemilosrdný řád, jehož porušení (v tomto případě nemanželským dítětem) se trestá vyobcováním z komunity.

Ale to vše by se muselo na jevišti zpracovat tak, aby výsledek nepřipomínal legrační kostýmní kýč splácaný po prolistování jakési pomyslné příručky na téma „folklór východoevropských národů“. Režisérovi asi došlo, že mu tento koncept neutáhne celou operu, a tak v druhém dějství zničehonic udělal nelogický střih a příbytek Kostelničky, která schovává Jenůfu s novorozencem, zasadil do omšelé kuchyně reflektující dobu totality. Bylo by věru těžké dopočítat se omšelých socialistických kuchyní, do nichž režiséři ve světě umístili Její pastorkyňu. Kliše, klišé a ještě jednou klišé. Že mnohé akce na jevišti neladily s libretem, už byla vlastně podružnost.

Fotogalerie

Orchestr pod taktovkou Gabriela Chmury se z hlediska souhry a výrazu dopracoval v nejlepším případě k průměrnému výkonu, se zpíváním to nebylo lepší. Ilona Krzywicka má pro Jenůfu slaboučký hlas bez dramatického výrazu, Titusz Tóbisz v roli Lacy dul z hloubi těla jako špatný hrdinný tenor v italské opeře, jemuž je cizí zpěvná deklamace. Zrádná blízkost polštiny a češtiny poznamenala všechny výkony, rozumět bylo ještě méně než bývá pěvcům neslovanských národů. Paradoxně nejhůř ovšem artikulovala jediná Češka v obsazení, mezzosopranistka Eliška Weissová coby Kostelnička. Ostatně tuto roli by vůbec neměla zpívat – vokálně je mimo její možnosti, ve výškách pronikavě křičí, v nižších polohách jen nezněle „mluví“. Celkově tuctové představení.

Chvála řemeslu

Teprve inscenace opery Z mrtvého domu, s níž do Brna přijela Velšská národní opera, nabídla něco víc. Tentokrát se muselo popojet na Výstaviště do pavilonu P, jenž by svou strohostí tak trochu mohl korespondovat s dějem odehrávajícím se v sibiřské káznici. Nejen z tohoto pohledu pak práce proslulého britského režiséra Davida Pountneyho vyhlížela příliš realisticky. Vedle sugestivní surrealistické inscenace Daniela Špinara, kterou před časem uvedlo pražské Národní divadlo, dokonce vypadala fádně.

A přece je příkladným divadlem, opírajícím se o preciznost ve všech detailech, od prostavěné scény, v níž hraje každá cihla, přes kostýmy, masky až po herecko-pěvecké kreace. Zpívalo se v Pountneyho anglickém překladu a bylo příjemné pozorovat, jak zpěvákům, nesvázaným memorováním exotické češtiny, jejich mateřština pomáhá. Za všechny jmenujme tenoristu Marka Le Brocqa v roli Luky Kuzmiče, Simona Baileyho jako Šiškova a Bena McAteera jako Gorjančikova. Základem divadla je prostě řemeslo a to se od sedmdesátníka Pountneyho může učit nejeden módní režisér.

Orchestr hrál výborně, jeho český šéf Tomáš Hanus zdůraznil vyostřenou dramatičnost a syrovost, aniž by potlačil kultivovanost. Po představení obdržel medaili Nadace Leoše Janáčka za zásluhy při uvádění skladatelových oper ve světě. Pak se ještě křtil český překlad prvního dílu janáčkovské monografie od nedávno zesnulého britského badatele Johna Tyrrella, jehož nová kritická edice posloužila jako východisko pro hudební nastudování inscenace. A jeho památce byl věnován i letošní festival, který končí 5. prosince.


Nejčtenější

RECENZE: Doktor Martin v kině trestá herce, diváky i původní seriál

Miroslav Donutil při natáčení filmu Doktor Martin: Zločin v Beskydech

I Česká televize má právo na omyl. Jenže film Doktor Martin: Záhada v Beskydech, který právě vstoupil do kin, není...

„Cikáni nechodí do práce dřív, než musí.“ Seriál Most! hlásí ostrý tón

Hospodská parta ze seriálu Most!

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se zase jednou zapotí. Hlídá totiž pořady, které by mohly ohrozit mravní...

KOMENTÁŘ: Láme Freddie Mercury rekordy kin? Jen při ztrátě paměti

Záběr z filmu Bohemian Rhapsody

Tak sláva. Pohnutý osud Freddieho Mercuryho ze skupiny Queen a hlavně jejich skvělá muzika přivedly na životopisný film...

ANKETA: Vyberte nejlepší štědrovečerní pohádku za 25 let

Z pohádky Lotrando a Zubejda

Novodobou tradici, podle níž každý Štědrý večer vysílá vlastní či koprodukční premiérovou pohádku, zahájila Česká...

ČT má dva zábavné seriály, Rapla 2, Strážmistra Topinku a Koptův pořad

Druhou řadu seriálu Rapl natáčí v těchto dnech v Karlových Varech Česká...

Česká televize zveřejnila svůj program na první polovinu roku 2019. Takzvané jarní schéma obsáhne dva komediální...

Další z rubriky

RECENZE: Mumford & Sons se ve svém popovém experimentu ztrácejí. Škoda

Z koncertu Mumford & Sons, Praha, Velký sál Lucerny, 6. března 2013

Britská kapela Mumford & Sons, která se hlásí s novou nahrávkou, byla a je úkazem. Od svého vzniku v roce 2007,...

VIDEO: Klipu mladé zpěvačky dodal atmosféru i nejsilnější hurikán

Zpěvačka Pam Rabbit

Pam Rabbit je textařka, zpěvačka a tanečnice street dance. V loňském roce vystupovala například jako vokalistka...

VIDEO: Samuraj v mým revíru? Rapeři postavili Tomia proti Trautenberkovi

Krakonoš a Trauntenberk v Krkonošských pohádkách

Neobvyklé raperské souboje dvojice Stewe & Cody Seven si diváky získaly hned napoprvé svým neotřelým kouskem, kdy se do...

Najdete na iDNES.cz