Herečka Uma Thurmanová na závěrečném ceremoniálu 70. ročníku v Cannes.

Herečka Uma Thurmanová na závěrečném ceremoniálu 70. ročníku v Cannes. | foto: AP

KOMENTÁŘ: Máloco z Cannes utkví v paměti, ani manželka v pozici mrtvé

  • 0
Velké množství oslav jubilea festivalu v Cannes, ale málo pamětihodných filmů, to je ve stručnosti bilance hlavní soutěže letošního 70. ročníku nejdůležitějšího světového filmového festivalu.

Samozřejmě do ní patří také zvýšená ostraha, nekonečné fronty před kontrolními rámy u vstupu do festivalového paláce a na projekce, dokonce jedna krátká evakuace kvůli neznámému předmětu v sále, kterou si venku věčně shromáždění zevlouni neopomněli zaznamenat na mobily. Strach, aktuálně opodstatněný terorem v Manchesteru, v podstatě živila většina filmů tvořících náplň hlavní soutěže. A nejenom té.

Od dětí po uprchlíky

Jak také jinak, když takřka všechny čerpaly z témat, která nelze přehlédnout. Rodiče neschopní citu a odpovědnosti ve filmu Andreje Zvjaginceva Neláska, který si až do konce udržoval nejvyšší příčku hodnocení u kritiků, zdaleka nebyli výjimkou. I ve filmu Michaela Hanekeho Happy End, v jihokorejském filmu Okja, v Pavilonu kuriozit Todda Haynese a v metaforickém dramatu Jorgose Lanthimose Zabití posvátného jelena jsou děti brutálně konfrontovány s lhostejností a amorálností světa dospělých či s poměry v narušených rodinách.

Uprchlická krize, jak ji svým nelítostným pohledem představil maďarský režisér Kornél Mundruczó v Jupiterově měsíci, se odráží i v rakouském filmu. Nemoc AIDS je tématem nejúspěšnějšího z francouzských soutěžních příspěvků Tep 120 za minutu, jejž režíroval Robin Campillo. Švédský filmař Ruben Östlund ironicky glosuje v The Square výstřelky současného výtvarného umění.

I téma sexu jako by místo uspokojení nabízelo spíš jeho pokřivené podoby: v řeckém filmu musí manželka zaujímat pozici mrtvé, François Ozon ve filmu Zdvojený milenec, který se stal přehlídkou šokujících, i když ne zcela vážně pojímaných záběrů, nechává hrdinku v zajetí psychoanalýzy. Hrůzami noční můry bezuzdné pitky a vulgárních orgií prochází titulní postava Loznicova filmu Něžná, jenž patřil k největším zklamáním. V kostýmním dramatu Sofie Coppolové z americké občanské války Podvedený doplatí raněný voják na rozruch, který svou přítomností vyvolá v izolaci ženského kolektivu.

Fotogalerie

Pomsta a násilí se jako hlavní motivy vyskytovaly i ve filmech s půdorysem thrillerů, z nichž nejúspěšnější bylo drama Lynne Ramsayové Nikdy jsi tady doopravdy nebyl, ale své obdivovatele našel i tarantinovsky laděný Good Time bratří Joshe a Bennyho Safdieových či příběh zoufalé odplaty v dramatu Z nicoty od Fatiha Akina. Přízraky skutečných postav se vznášely nad portrétem slavného sochaře Rodin, jejž natočil Jacques Doillon, a kuriózněji i nad pohledem na žijícího umělce J. L. Godarda, který Michel Hazanavicius pojmenoval Obávaný.

S nejméně vyhrocenými tématy přišli tentokráte filmaři z Asie: Japonka Naomi Kawaseová přivezla do Cannes další ze svých oslav poezie a lidské soudržnosti Záření a jihokorejský tvůrce Hong Sang-soo představil jednu ze svých rohmerovsky laděných studií vztahů mezi mužem a třemi ženami Den poté.

Případ Netflix

Velká očekávání vkládaná do jmen, jež se v Cannes už dříve proslavila, zůstala nesplněná. Vcelku žádný z přítomných filmů nenadchl tolik jako například loni Toni Erdman nebo Paterson. Paradoxně si snad největší ocenění zasloužil film Noaha Baumbacha Historky Meyerowiczovy rodiny, jehož skvělému scénáři a neméně skvělým hereckým výkonům však bránil v oficiálním uznání fakt, že šlo o jeden ze dvou filmů z produkce Netflixu, jež nejsou určeny k promítání v kinech. Jejich přítomnost ve festivalové soutěži proto budila rozruch už před začátkem letošního ročníku a přiměla organizátory ke slibu, že napříště bude upraven festivalový status.

A ještě paradoxněji si možná přítomnost v hlavním klání zasloužily spíš některé filmy, jež byly zařazeny do druhé soutěže Un certain regard. Tu mimochodem vyhrál íránský snímek Lerd, natočený s pomocí českých koproducentů.