Libor Fára je jednou z klíčových postav českého poválečného umění. Retrospektiva v Jízdárně však zřetelně naznačila, že důvody platné pro takové vnímání Fáry v minulosti nejsou úplně totožné s důvody, jež k takovému konstatování vedou dnes. Jestliže se totiž pro Jízdárnu podařilo nashromáždit autorovy práce vznikající od roku 1944 do jeho předčasné smrti v roce 1988, prozradí toto navršení především limity jeho mimořádně kultivovaného a několika směry mířícího talentu. Fára tu není prezentován ani jako zakladatelská, ani jako syntetizující osobnost, ale především jako umělec přesného vyslovení dobové estetiky. Tím není myšlena jakási "poplatnost" dobové módě, ale bytostné spříznění s oním "co a jak", které je jeho pracemi přímo spolufor(mulo)váno.
Ať už jde o Fárovy surrealistické počátky, malbu padesátých let, papiers collés, či objekty a fotomontáže z let následujících, vždy je v nich patrný duch doby. Snad i proto se dnes jeví tak svěží a doopravdy výjimečný Fárův příspěvek pro typografii - zejména v černobílých úpravách knižních odeonských edic ze šedesátých let. Přibývající roky rovněž posilují naléhavost Fárova modernismu padesátých let. Ten stále více vzrušuje svým jednoznačným hledáním jednoduché harmonie a rovnováhy, jež zároveň vyjadřují vznešený odstup a do nichž sublimuje komplikovaná úzkost tehdejšího všedního dne. Jeho obrazy z té doby tvoří jako celek mimořádný příspěvek k rekonstrukci předpokladů modernistické malby. Vojtěch Lahoda právem v souvislosti s Fárou-malířem připomíná noblesu Karla Černého. Jestliže však napětí Fárovy malby, ale také starších koláží, fotomontáží a kreseb udržuje sklon k přesnému uspořádání povrchu, jeho Hrací stoly sice vybízely kritiku šedesátých let k jemné reflexi vztahu mezi objektem a obrazem, ale příliš mnoho estetiky, "hezkosti" a "udělanosti" jim s odstupem ubírá na intenzitě.
Tyto akcenty ve Fárově díle ovšem vidíme spíše navzdory výstavě v Jízdárně. Retrospektiva sama totiž postrádá hledisko, postupuje chronologicky, rovnoprávně vůči všem etapám. Jde o poctu, která se - nikoli z opatrnosti, nýbrž z přesvědčení - vyhnula bolestnému výběru.
Libor Fára. Jízdárna Pražského hradu. Koncepce výstavy a katalogu Anna Fárová a kol. Výstava se koná do 2. května.
Ať už jde o Fárovy surrealistické počátky, malbu padesátých let, papiers collés, či objekty a fotomontáže z let následujících, vždy je v nich patrný duch doby. Snad i proto se dnes jeví tak svěží a doopravdy výjimečný Fárův příspěvek pro typografii - zejména v černobílých úpravách knižních odeonských edic ze šedesátých let. Přibývající roky rovněž posilují naléhavost Fárova modernismu padesátých let. Ten stále více vzrušuje svým jednoznačným hledáním jednoduché harmonie a rovnováhy, jež zároveň vyjadřují vznešený odstup a do nichž sublimuje komplikovaná úzkost tehdejšího všedního dne. Jeho obrazy z té doby tvoří jako celek mimořádný příspěvek k rekonstrukci předpokladů modernistické malby. Vojtěch Lahoda právem v souvislosti s Fárou-malířem připomíná noblesu Karla Černého. Jestliže však napětí Fárovy malby, ale také starších koláží, fotomontáží a kreseb udržuje sklon k přesnému uspořádání povrchu, jeho Hrací stoly sice vybízely kritiku šedesátých let k jemné reflexi vztahu mezi objektem a obrazem, ale příliš mnoho estetiky, "hezkosti" a "udělanosti" jim s odstupem ubírá na intenzitě.
Tyto akcenty ve Fárově díle ovšem vidíme spíše navzdory výstavě v Jízdárně. Retrospektiva sama totiž postrádá hledisko, postupuje chronologicky, rovnoprávně vůči všem etapám. Jde o poctu, která se - nikoli z opatrnosti, nýbrž z přesvědčení - vyhnula bolestnému výběru.
Libor Fára. Jízdárna Pražského hradu. Koncepce výstavy a katalogu Anna Fárová a kol. Výstava se koná do 2. května.
