D á l k o v ý v ý s l e c h
V Dálkovém výslechu jsem se dočetl o jeho vztahu k suchému chlebu svých chudších spolužáků, a tak jsem si malého Václava uměl docela dobře představit, jak ve snaze se jim vyrovnat nepozorovaně pod lavicí vyjímá ze svých dobře propečených housek kolečka šunkového salámu. O tom, že mám čest mít něco společného s nefalšovaným socialistou, jsem tehdy ani v nejmenším nepochyboval.
Všechno to začalo v šedesátých letech minulého století Havlovou hrou Zahradní slavnost. Havlův metaforický obraz tehdejší žhavé současnosti, promítnutý do jeho začátečnického díla, nastolil otázku, co tím vlastně tenhle buržoazní synek sleduje.
Hugo Pludkovi, hlavní postavě hry, stačilo k nezadržitelné kariéře něco málo kombinačních schopností průměrného šachového hráče a znalost několika rozhodujících frází odposlechnutých od jednoho zahajovačského blbce, aby se vhodnou volbou zahájení této Hugovy šachové partie rozjel proces vzájemných nedorozumění a fám mezi zaměstnanci Likvidačního úřadu a Zahajovačské služby, jedinými institucemi, které tvořily tento podivný model úřednického světa, kam se chodilo pro společenské postavení
Na okraji tehdy živořil Hugův bratr Petr se svou buržoazně-intelektuální touhou vystudovat biologii a oženit se s obyčejnou pošťačkou. Já jsem tehdy fandil především poštovní doručovatelce, o které se tvrdilo, že představuje autorovu přítelkyni Olgu, tehdy prodavačku v bazaru a uvaděčku v Divadle Na zábradlí. Šlo zřejmě o jednu z prvních fám kolem Václava Havla.
Kupodivu ani další Havlova hra, Vyrozumění, nebyla socialismu vůbec nakloněna. Hra je o úřednících, kteří si z vlastní iniciativy zavedou úřednickou řeč zvanou "ptydepe". Jediný, kdo tuto řeč neovládal, byl ředitel úřadu Josef Gross.
Z t í ž e n á m o ž n o s t s o u s t ř e d ě n í
Zlé jazyky tvrdily, že tohoto zarputilého odpůrce zavádění nového úředního jazyka obdařil zlomyslný autor některými povahovými rysy tehdejšího Havlova rádce a přítele Jana Grossmana.
S odstupem času marně vzpomínám na to, co mohli mít ti dva společného. Jan Grossman byl slušný člověk. Naopak Gross se o svůj úřad příliš nestaral. Jinak by musel vědět, co se v něm děje. V nejhorším případě se mohl ptydepe včas naučit a nemusel by se pak nikoho doprošovat, aby mu přeložil vyrozumění, jehož obsahu se tolik obával.
Nehezky se také zachoval k sekretářce Marii, která mu vyrozumění nakonec přeložila. Když ji za to vyhodili z práce, Gross se jí ani nezastal. Pak to své svinstvo Marii zdůvodnil vzletnými slovy a tak přesvědčivě, že chudinka nabyla dojmu, že tak krásně s ní ještě nikdo nikdy nepromluvil.
V roce 1968 se Na Zábradlí v Havlově Ztížené možnosti soustředění objevil doktor sociálních věd Eduard Huml. Ten v této hře nenechal na pokoji jedinou ženskou sukni.
Začala se šířit fáma, že to je autobiografické a že autor je notorický děvkař. Kdo by se takové pověsti bránil? Hra byla ve skutečnosti o hoři z rozumu, kdy nedostatek citu bránil doktorovi milovat pouze jednu ženu. Naopak rozum mu velel milovat všechny.
P ř i k u l o v á n í s u d ů
Když se po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 Havlovy hry v Divadle Na zábradlí přestaly hrát, začaly se postavy jeho her objevovat nejen po celém světě, ale také na různých místech republiky.
Netrvalo dlouho, a z ničeho nic se v pivovaru mezi pivními sudy objevil začínající disident Vaněk.
Autor Audience, ve které je zakázaný spisovatel Vaněk přemlouván svým nadřízeným, aby psal udání sám na sebe, si tehdy jezdil pro inspiraci z Hrádečku do trutnovského pivovaru, kam přibližně tři měsíce dojížděl v mercedesu přikulovat sudy.
O tom, kdo ve skutečnosti Vaněk byl, nikdo nepochyboval. Fáma dokonce tvrdila, že se po Havlově nástupu do zaměstnání v pivovaru zlepšila kvalita piva, že se autor přátelsky chová ke svým donašečům a že jeho uniformovaní strážci si prý k němu ve svém volnu chodí kupovat tuzexové bony na nákup zahraničního zboží. Chudák tehdejší Havlův nadřízený musel po sametové revoluci čelit fámě, že na Václava Havla skutečně donášel.
Místo, kde se Havlovy postavy opravdu vyřádily, byla hospoda u Čelikovských v Horních Počernicích. Díky fámě, že se tam 1. listopadu 1975 uskuteční světová premiéra Havlovy adaptace Žebrácké opery, bylo v sále nabito. Nepamatuji se, kdy jindy měly divadelní postavy tak blízko k divákům.
V této Havlově adaptaci Gayovy hry se mezi sebou perou tři gauneři s vybraným chováním o moc nad londýnským podsvětím. Po hospodách se šířila fáma, že je to o ústředním výboru Komunistické strany Československa.
F á m y
Díky jiné fámě, že se pro velký úspěch bude představení druhý den opakovat, jsem musel prosedět celý den v Bartolomějské ulici, v družné zábavě s estébáky.
Když mě při té příležitosti začali soudruzi přesvědčovat, že Havlovi nejde o nic jiného než o restauraci kapitalismu v Československu, připustil jsem si v duchu, že bych to s kapitalismem mohl někdy zkusit.
Když jsem ještě před revolucí točil se svými přáteli na videojournalové video Havlovo Pokoušení, šířil fámu o této hře sám její autor. Tvrdil totiž, že hra je prokletá a že se při jejím inscenování vždy něco stane.
Vycházel prý ze své vlastní zkušenosti s ďáblem. Když se jednou v noci vracel domů od přátel, spadl do požární nádrže se stojatou vodou. Stalo se to v době, kdy hru dopisoval. Představitel Fistuly v mé hradecké inscenaci zase spadl z kola a potloukl se.
Mně z toho všeho vypadaly vlasy, a po dvou letech mi zase narostly. Jestli je fáma šířením ničím nepodložených zpráv, pak musím konstatovat, že výše uvedená fakta jsou bohužel ověřena. Jenom s tím ďáblem je to všelijaké. Ačkoliv...
K a p i t a l i s m u s s e v r a c í
O postavě doktora Leopolda Kopřivy z Larga desolata, která se po revoluci přechodně ubytovala v Divadle Na zábradlí a dnes působí v Karlových Varech, se zlomyslně roznáší fáma, že je ze všech Havlových postav nejautobiografičtější.
Vystrašený Leopold uprostřed totality často s obavami vzhlíží ke dveřím, ve kterých se mohou každou chvíli objevit chlapíci, aby ho za to, co napsal, odvedli do vězení. Přichází také ctitelé obdivující jeho statečnost nebo přítel, který na doktora naléhá, aby vydržel a nezklamal.
Navíc ty věčné problémy Havlových postav se ženami. Jenže podobné příběhy se odehrávaly nejen v autorově domě. Proč by to měl být právě Václav Havel, kdo na nás v závěru hry z jeviště pokřikuje, abychom mu všichni dali pokoj?
O dalších fámách pomlčím. Z obavy, že by se o tomto mém psaní mohla šířit fáma, že na každém šprochu je pravdy trochu. Snad jenom to: proslýchá se, že se k nám kapitalismus přeci jenom vrací. Kéž by to nebyla jenom fáma. I když na druhé straně my socialisté...
 Fotografie z uvedení aktovky Václava Havla Audience v Divadle v Celetné. |
