Birtské kapele leckdo nemůže přijít na chuť, když tvrdí, že je to Scooter pro dospělé.
Na druhou stranu, Faithless jen málokdo může vyčítat perfektní producentskou práci a umění postavit na jednom jednoduchém motivu skladbu, z níž se záhy po vydání stává taneční hymnou.
Maxi Jazz, Sister Bliss a jejich koncertní souputníci ale mají ještě jeden talent - umí si publikum podmanit od prvních tónů a nenechají je vydechnout do posledních.
Koncert (nebo chcete-li divoká taneční party s živou kapelou) v pražské T-Mobile Areně budiž důkazem. Faithless přijeli v rámci turné k nové desce To All New Arrivals a všem dali najevo, že řeči o "nejlepší živé taneční kapele" nejsou jen fanouškovský blábol.
Hrát před slavnou skupinou je úkol nevděčný a česká naděje Love Gangsters si toho evidentně byla vědoma. I tak odehrála slušný set, byť jim drtivá většina diváků přílišnou pozornost nevěnovala.
Když se těsně před devátou večerní zhaslo a z reproduktorů se ozvaly první tóny skladby Nate´s Tune, všichni udělali jediné - otočili se směrem k pódiu, zvedli ruce a začli řvát. A takhle vydrželi až do konce.
Název turné To All New Arrivals je trochu zavádějící. Z nového alba Faithless zahráli jen čtyři skladby - kromě Nate´s Tune ještě klubovku Emergency a singly Bombs a Music Matters, v níž dominovala zpěvačka Cass Fox, která jinak plnila úlohu vokalistky.
Spasení po dvou hodinách tance
Těžiště a vrcholy koncertu byly jednoznačně ve známých hitech. Skladby Insomnia a God Is A DJ zazněly hned zkraje, dostalo se i na vypalovačku What About Love z alba No Roots a naprosto ďábelskou dvojici klubovek I Want More a We Come 1.
Došlo i na pomalejší skladby Bring My Family Back či Everything Will Be Alright tomorrow, kterou zazpíval zpěvák LSK. Trochu odpočinku pak Faithless tančícímu davu dopřáli u instrumentálky z první desky Reverence Drifting Away.
Závěrečný přídavek patřil vyznání Maxi Jazze k boxerskému idolu Muhammadu Alimu a vůbec prvnímu singlu, který Faithless vydali - Salva Mea. Jeho název (Spas mě) byl po sto minutách skákání a křiku víc než na místě.
Kdo netančil (jen výjimky), mohl pozorovat muzikanty, což byl zážitek sám o sobě. Pokud si někdo zaslouží absolutorium, pak perkusionistka, která s přehledem a elegancí ovládala desítky nástrojů.
Atmosféra, jakou Faithless vytvořili, zastínila i nedostatky jako hvízdající mikrofon či nesrozumitelnost proslovů Maxi Jazze, jehož hlas tonul v hlasité hudby. Ale fanouškům to bylo jedno, texty stejně drtivá většina znala nazpaměť.
Diskuse o vykalkulovanosti hudby, jakou Faithless produkují, zřejmě neustanou, dokud bude kapela aktivní. Ale vidět jí naživo znamená nechat se strhnout a zapomenout řevnivost mezi kritiky a fanoušky.
