Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Faith No More: Moc jsme se s tím nes**li

  20:36aktualizováno  20:36
Mike Patton, temný sympaťák s bradkou a v černých šortkách pod kolena, co ve dvaceti naskočil do rozjetého vlaku jménem Faith No More, letos oslavil čtyřicítku. Co byla tahle parta zač? V čem všem má prsty a proč tak ráda hrála a pobývala v Čechách?

Mike Patton | foto: Archiv

Těžko říct, kde by dnes byla celá nu-metalová scéna a její hvězdy jako Korn, Linkin Park nebo Limp Bizkit, nebýt Faith No More. Tahle výrazně nesourodá kalifornská pětice byla totiž mezi prvními, koho napadlo, že metal, rap, jazz a funky pohromadě nemusejí vůbec znít špatně, a to ještě v době, kdy termín crossover nebyl nic víc, než vágní označení jakékoliv stylové míchanice. Faith No More ale neměli v plánu obohatit encyklopedie hudebních stylů o novou kolonku. Díky rozdílnosti povah a zázemí jednotlivých členů se různé vlivy v jejich hudbě míchaly naprosto přirozeně a jak už to chodí, kapele to pomohlo nejen k velké slávě, ale nakonec to přispělo i k jejímu konci.

Výstižně to shrnul bubeník Mike Bordin, který krátce před posledním pražským koncertem FNM v roce 1997 pro pořad SOS televize Prima řekl: "V začátcích nám nešlo o to hrát nějaký crossover. Prostě jsme to líp neuměli a moc jsme se s tím nesrali. Poslouchali jsme spoustu věcí, co byly vtipný, hnusný i tvrdý, nám se to všechno líbilo, tak jsme to tam prostě nahráli: reggae, Last Poets, Killing Joke, Black Flag, Run DMC. Ty věci nám nezněly hloupě, jinak by na nás neměly vliv. Až později se tomu začalo říkat crossover. Pro nás to byl ale únik, příležitost dělat si, co chceme. Všechen metal tehdy zněl stejně, taneční hudba taky zněla stejně a my to chtěli dělat jinak.“

ZEĎ NÁM SPADLA
Že vznikli v roce 1982, skončili o šestnáct let později, prošli několika zásadními personálními změnami a v úplných začátcích u nich zpívala i Courtney Love, se o nich dočtete v každém průměrném článku z internetu. A tak to zkouším z jiné strany. Vztah téhle skupiny k Česku byl totiž ještě užší, než se obecně soudí a nikdo to neví líp, než David Berdych. Pochopitelně nemám na mysli nechvalně známého mafiánského bosse, ačkoliv náš David Berdych má taky velmi zajímavé konexe. Hovořím o Davidu Berdychovi, hudebním publicistovi, zakladateli agentury 10:15 Promotion, prvním programovém šéfovi TV Óčko (tehdy ještě Stanice O), někdejšímu hudebnímu dramaturgovi ČT a hlavně člověku, který má k členům Faith No More dodnes ze všech lidí v Česku asi nejblíž.

Seznámil se s nimi už v listopadu 1989 v Berlíně, shodou okolností právě v tu noc, kdy spadla berlínská zeď. Berdych se v té době podílel na vydávání samizdatového hudebního časopisu 10:15 a měl chuť začít dělat koncerty. "S kámošema jsme se jeli podívat na dva koncerty ve dvou dnech, první byli Young Gods a druhý Faith No More. Tak jsem se osmělil za těma kapelama jít a ptát se, coby kdyby. A shodou okolností se věci po tý noci, kdy hráli Faith No More, úplně od základu změnily a obě ty kapely tu celkem brzy hrály,“ vzpomíná Berdych. Nutno dodat, že Faith No More v té době už byli relativně velká kapela.

Za sebou měli dvě slibná alba s původním zpěvákem Chuckem Moselym a především průlomové Real Thing, pár měsíců starou desku, kterou natočili s tehdy jednadvacetiletým Mikem Pattonem. A samozřejmě především skladbu Epic, kterou později stanice VH1 zařadí na třicátou příčku mezi nejlepší metalové skladby všech dob. "Ten rok 1989 bylo první turné, které s nima jel Patton. A bylo hodně zajímavý pozorovat, jak se z toho tehdy nesmělýho mladíka postupem let stává ambiciózní sólista,“ vypráví Berdych. Znovu se s kapelou potkal až po dvou letech, když dělal s basákem Billy Gouldem rozhovor pro časopis Post: "Billy si mě po tý berlínský záležitosti pamatoval a já už druhej rok pořádal koncerty. A tehdy jsme se dohodli, že Faith No More přijedou hrát do Prahy.“

VEPŘO-KNEDLO-ZELO
Guns N´Roses ale byli rychlejší. Ti totiž FNM přivezli do Prahy úplně poprvé jako svoji předkapelu a společně se Soundgarden je předhodili sedmdesátitisícovému davu, který se 20. května 1992 sešel na Strahově. A fenomenální úspěch celé akce sehrál důležitou roli v tom, proč od té doby čeští fanoušci FNM tak milovali. A samozřejmě taky to, že se sem kapela potom často a ráda vracela. Podle Berdycha se ale i přes svůj akutní hvězdný statut "Fejti“ chovali jako normální pohodoví chlápci. "My už se trochu znali a ti kluci byly opravdu nesmírně kamarádský a bylo vidět, že je opravdu zajímá, co se v téhle zemi děje, což u jiných kapel není,“ říká Berdych.

"Byli opravdu hodně zvídaví, takže se okamžitě rozprchli a zajímali se, co se kde šustne. Já během těch tří dní, co tu byli, strávil hodně času s Billym (Gouldem, pozn. aut.), zatímco Patton s Roddym (Bottumem, klávesákem pozn. aut.) si půjčili kola a jeli někam do Kunratic, kde se pak zapovídali s nějakou babičkou. Když to srovnám s těma Guns N´Roses, se kterýma tady hráli společně, tak ti takový zájem rozhodně nejevili. Faith No More prostě nebyli chlápci, co by přijeli a jenom naháněli dealery a slečny.“

Berdych ale v listopadu toho roku prostřednictívm 10:15 Promotion přivezl Faith No More do Prahy ještě jednou, tentokrát na samostatný koncert do beznadějně natřískané Sportovní haly (dnešní T-Mobile Areny) a jeho přátelství s kapelou a především s Billy Gouldem se ještě utužilo. Dokonce společně založili agenturu Epic Promotions, která do Česka dovážela trička kapel nebo časopis iD a - což se opravdu málo ví - Gould se hodně zasloužil o to, že v roce 1994 v pražské Lucerně po vydání desky Give Out But Don´t Give Up vystoupili Primal Scream.

"Billy je prostě takovej, že pořád cestuje a zajímají ho nějaký neprobádaný teritoria,“ říká Berdych. "Třeba v roce 1996 si tady koupil trabanta a odjel s ním do Albánie. Pak se vrátil a měl z něj dva šroubky, trabant někde skončil. Nebo v devadesátým sedmým podnikl cestu do Moskvy vlakem tam a zpět, aby tam mohl produkovat desku nějaký punkový kapely. Pamatuju si, jak jsem ho pak vyzvedával v Praze na nádraží, že hodinu nebo dvě mluvil jenom o tom, jaká tam byla všude úděsná špína. A když jsem pak vytáhl nějaký vařený hovězí, říkal, že je to jeho první normální jídlo po několika týdnech a ukazoval mi fotku nějakýho kiosku jako u nás za totáče, kde se celou dobu stravoval. Všichni jenom chlastali vodku po litrech a jedli ty mastný buřty. Ale tohle byl prostě jeho zájem, produkovat desku nějakejm moskevskejm pankáčům.“

Ostatně o ochotě FNM přizpůsobit se lokálním podmínkám svědčí i historka z roku 1995, kdy do Prahy přijeli už jako opravdu velké mezinárodní hvězdy. Ivo Zázvorka, člověk, který se v Praze stará o komfort většiny velkých zahraničních hvězd, prý pro kapelu zamluvil nějakou skutečně nóbl mexickou restauraci. Členové FNM ale radši se svými pražskými kamarády vyrazili na terasu známé vinohradské hospody Na Zvonařce, kde do sebe s místními štamgasty svorně ládovali vepřo knedlo zelo. Tehdy dokonce televizi Premiéra (dnes Prima) stálo za to, natočit o jejich pobytu ve stověžaté půlhodinový dokument Faith No More v Praze.

ROZLÍTÁNO
Prakticky po celou svoji existenci měli Faith No More pověst kapely, ve které to vře. Jak ve zmíněném dokumentu TV Premiéra řekl Billy Gould: "Jsme hodně zvláštní skupina. Možná to vypadá, že úspěšná, ale pro nás je to velmi náročné. Musíme hodně jezdit a hodně hrát, protože se naše hudba těžko zařazuje do nějakých kategorií. Ale nic moc s tím nemůžeme dělat, takže hodně času věnujeme jenom tomu zůstat naživu.“ K tomu si přičtěte Pattonovy výroky typu: "Jasně, hádáme se hodně a často. A až se hádat přestaneme, bude to konec Faith No More,“ a máte obrázek kapely, ve které je rvačka v jednom kuse na spadnutí.

Berdych s tím ale nesouhlasí: "Já myslím, že to byl výraz upřímnosti - přiznat, že v takhle složitým organismu lidí, co takhle tvrdě pracujou, jsou nějaký nesrovnalosti nebo odlišnosti normální. Protože ta různost je věc, na který se dá stavět. Myslím, že v jejich případě se to dařilo velice dobře a že kouzlo kapely s tím má hodně co dělat. My, když už jsme je v těch osmdesátejch letech viděli poprvý, jsme se tomu smáli, jak jsou opravdu každý jiný. Jeden je s čírem, druhej metalik, třetí rapper, další hipík. Věrně to vystihuje jejich vzájemný vztahy. A pokud kapela tvrdě maká a jezdí rok a půl trvající turné, což už je opravdu hodně tvrdá práce, tak ty lidi mezi tím prožívaj všecko možný a může se stát, že se na čas oddělej. To je nakonec i případ jejich dlouhýho hledání novýho kytaristy. Jim už se pak prostě nikdy nepodařilo najít člověka, který by do toho jádra zapadl tak přirozeně, jako kdysi Patton.“

Podle některých rozhovorů, poskytnutých členy Faith No More v období kolem vrcholného alba King For A Day... Fool For A Lifetime (1995), které pro kapelu v Americe paradoxně znamenalo pokles popularity, se mohlo zdát, že za všechno zlo v kapele mohl obrýlený vlasatý kytarista "Big“ Jim Martin. Pravda je, že Martin o kapelu nějak přehnaný zájem nejevil a jeho spoluhráči po vydání alba Angel Dust stáli před rozhodnutím, jestli pokračovat s ním nebo bez něj. Martin byl nakonec v roce 1993 z kapely odejit, což ho ale vzhledem k faktu, že dnes se místo hudby věnuje svojí dýňové farmě, nejspíš zase tak moc netrápilo.

Horší byla úloha samotných Fait No More, kteří museli uvolněné místo kytaristy nějak smysluplně nahradit. Konkurzem prošla celá řada skvělých jmen jako Josh Homme z Queens Of The Stone Age nebo Kevin "Geordie“ Walker z Killing Joke, album King For A Day... ale s kapelou nahrál Trey Spruance, jehož po čase vystřídal Gouldův spolubydlící Jon Hudson. Ani ten ale do sestavy nikdy nezapadl, což se podepsalo na blížícím se konci kapely.

"Faith No More jsou typickej případ kapely vedený basákem a na tý muzice je to poznat,“ říká Berdych. "Jejich písničky si spíš zahraje basák s bubeníkem než kytarista. Taky klávesy jsou tam základní nástroj. Podle toho jádra se měnili ti kytaristi. U Faith No More šlo o hudební všestrannost a z toho plyne, že už ke konci měli všichni hodně rozlítáno. Billy si na svém labelu Kool Arrow produkoval a vydával kapely, Patton měl Mr. Bungle a hodně času trávil v Itálii, kde se oženil, Bordin začínal bubnovat s Ozzym, Roddy měl nějaký svoje osobní problémy... Ono to pak k tomu konci směřovalo celkem logicky.“

TATÍČEK A SMRT
Těsně před svým zánikem ale Faith No More stihli svým českým fanouškům udělat hned trojnásobnou radost. Kromě toho, že tu v roce 1997 vystoupili hned dvakrát – v pražské Brumlovce a taky na festivalu Trutnov – obal svojí poslední desky Album Of The Year ozdobili fotkou Masaryka mávajícího z vlaku. "Úplně na začátku byly staré časopisy k výročí Masarykova pohřbu, které jsem našel v jednom pražském antikvariátu,“ vysvětluje Gould mailem na otázku Filteru jak k tomu došlo.

"Byly tam neuvěřitelně krásné fotky plné bohatých detailů. Zaujalo mě na nich, jaký dopad měla Masarykova smrt na celý národ. Z několika různých národností vytvořil jednu národní identitu, zmodernizoval koncept jedna země – jeden národ. Jeho smrt se dá chápat jako obrovská národní ztráta, jako by šlo o smrt myšlenky, která byla větší než člověk, co ji vytvořil. A já v té době sledoval všechny známky toho, že Faith No More umírají taky, což je celkem absurdní srovnání, ale pro mě to taky byla především smrt nějaké ideje,“ filozofuje v mailu Gould.

„Byli jsme celkem nezvyklá, hodně nekompaktní skupina lidí, jejichž součet znamenal víc, než co by mohl dokázat každý sám. Vznešenost a smutek té fotky korespondoval s mými tehdejšími pocity, stejně jako vzájemná interakce mezi starým a mladým nebo životem a smrtí. A pak jsme prostě umřeli.“ Otázka je, jestli se v té aktuální záplavě reunionů nedočkáme vedle vzkříšených The Police, My Bloody Valentine nebo Jesus & Mary Chain i návratu Faith No More. "Když jsem se na to nedávno ptal Billyho, tak říkal kategoricky, že ne,“ říká Berdych. „Je ale jenom můj osobní názor, že se to jednou stane.“ Já si počkám.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Album Rock for People k červnovému vydání časopisu Filter
Červnový Filter vytipoval padesátku festivalových hvězd

Červnový Filter sumíruje festivaly, zpovídá Xaviera Baumaxu a přikládá CD Rock for People. Nahlédněte do obsahu.  celý článek

Filter - prosinec 2009
Prolistujte si historicky poslední číslo časopisu Filter

Hudební časopis Filter končí. Poslední číslo, v němž se redakce ohlíží za rokem 2009 i svým fungováním, si můžete stáhnout.  celý článek

The Prostitutes - Hometown Zombies
Březnový Filter nabízí kromě speciálu o U2 i očekávané album The Prostitutes

Nové CD kapely The Prostitutes a producenta Dušana Neuwirtha vychází jako příloha časopisu zdarma. Uvnitř čísla najdete speciál o U2, rozhovor s Romanem Holým,...  celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.