Ze seriálu Fabio Montale (Alain Delon vpravo)

Ze seriálu Fabio Montale (Alain Delon vpravo) | foto: Česká televize

Pravý hrdina se bojí. A je tím sympatičtější než tvrďáci z Hollywoodu

  • 0
Vysloužilý policajt jako osamělý bojovník proti mafii – to je to největší knižní klišé. Nebo parádní detektivka, když je tím policajtem Fabio Montale.

Chourmo (obálka)

Tak jako má skandinávská detektivní vlna svého Stiega Larssona, má jižní klan detektivkářů Jeana-Clauda Izza. Jeho komisaře Fabia Montaleho proslavil Alain Delon v televizní adaptaci, takzvané Marseilleské trilogii.

Tři díly nazvané Totální chaos, Chourmo a Solea tvoří uzavřenou ódu na město, které "nasazuje lidem olověný boty" a pro Evropu je "furt jenom první město třetího světa". Nakladatelství fra vydalo po pěti letech od Totálního chaosu druhý díl Montaleho případů nazvaný Chourmo.

Na druhé straně zákona

"Chourmo je provensálsky chiourme, označuje galejníky na lodi. V Marseilli jsme galeje znali dobře. Člověk ani nemusel bejt vrah jako před dvěma sty lety, aby na nich skončil. Ne, dneska úplně stačilo bejt mladej, ať už přistěhovalec nebo ne," říká Fabio Montale.

S přistěhovalectvím má vysloužilý komisař a ostatně i jeho autor mnoho zkušeností. Izzo, který zemřel ve čtyřiapadesáti letech v roce 2000, byl z poloviny Španěl a z poloviny Ital a v jeho žilách kolovala prokazatelně i arabská krev – a k obrazu svému stvořil i svého detektiva.

Montale je drsňák, alkoholik, původně drobný gangster, se kterým to mělo dopadnout nevalně. Ostatně jeho dva kamarádi z dětských let jsou (jak víme zprvního dílu) už mrtví, protože skončili na špatné straně zákona.

Montale však bude vždycky spíš na straně sociálně handicapovaných potížistů, než aby je společně s některými radikálně smýšlejícími policisty preventivně tloukl. "Nevěřím na zloděje, nevěřím na strážníky. Strážci zákona ztratili všechny mravní hodnoty a skuteční zloději nejsou ti, co okrádají na ulicích a pak jdou za to hned sedět." To je Montaleho mantra.

Chourmo se točí kolem dvojnásobné vraždy v arabské čtvrti. Izzo ho napsal v roce 1996, tedy pět let před 11. zářím, už tehdy však dokázal přesně pojmenovat problémy v soužití arabských a bílých kultur.

Marseille je přesně ten tavící kotel, který se se vztahem k imigrantům potýká staletí. Izzo zažil diskriminaci už jako malý – přestože ve škole exceloval a brzy psal povídky a básně, byl jako imigrantské dítě donucen jít na učiliště k soustruhu. Nakonec se chytil jako prodavač v knihkupectví a u knih už zůstal.

Jeho hrdinové se poflakují po sídlišti, kouří hašiš, koukají po holkách a mají drzé řeči, přesto jim Montale fandí. Ví, že tihle kluci jsou nejsnadnější kořistí mnohem horších zločinců – teroristů a mafiánů, kteří mají na jihu Francie stejné praktiky jako na jihu Itálie.

K původním vraždám z úvodu knihy se pak brzy přidá ještě smrt Montaleho kamaráda, který dělal sociálního pracovníka v arabské čtvrti a hodně potížistů dokázal udržet v mezích zákona.

Fabio Montale by byl bonviván, kdyby se narodil do přívětivějších poměrů. I mezi lovem zločinců však zvládá pít a jíst. A milovat. Nejenom ženy. Především Marseille s jejími romantickými uličkami a přístavním ruchem, se smradlavým rybím trhem, vůní větru a mnoha odstíny mořské modři.

A zcela rovnostářsky také marseilleská předměstí a zaprášená sídliště plná paneláků, nezaměstnaných chlapů a věčně těhotných ženských, poflakujících se dětí, bídy a bezvýchodnosti. Táhne ho to na moře, ale město je magnet, nikdy ho nenechá úplně zpřetrhat pouta.

Izzo navíc žije hudbou, mezi řádky vstřikuje jazz a soul a arabské rytmy. Když dojde na závěrečnou honičku, pustí si Montale v autě na plné pecky ZZ Top. "Jedinou rockovou skupinu, kterou jsem měl rád. Jedinou autentickou. První tóny Thunderbird. Vyrazil jsem." Takhle lakonicky se Montale pouští do souboje o život.

Izzo své postavy nechává mluvit charakteristickým jazykem plným vulgarismů, dialektů a nespisovaných výrazů, v českém překladu se to hemží slovy, která slyšená nezarazí, ale napsaná zpomalují tok textu – a není to na škodu, aspoň si čtenář v tom vytržení uvědomí, jak kvalitně se dá napsat obyčejná detektivka.

Nechtěný vtípek

A vtipně. Izzo má v Chourmu několik míst, kterými probublává těžký a smutný černý humor, jako by odkapával asfalt. I když ten největší vtípek se mu povedl nezamýšleně. Čtyři roky předtím, než začali Francouzi s natáčením trilogie s Alainem Delonem, nechal Izzo, aniž to tušil, Montaleho rozprávět právě o tomto herci, k němuž sám sebe přirovnává, zatímco o své sestřenici tvrdí, že je jako Claudia Cardinalová

"Tohle nebyla replika z filmu. Kino dohrálo. Claudia Cardinalová se vdala, měla děti a šťastnej život. Alain Delon dost ztloustnul a vydělal si hromady peněz. My jsme zestárli. A život k nám byl přesně tak nespravedlivej, jak slíbil."

Chourmo je hlavně o životě, který bez varování protekl mezi prsty, o unaveném starém policajtovi, který umí přiznat, že má strach a že ho bolí žaludek. A jako hrdina je mnohem sympatičtější než všichni tvrdí muži z Hollywoodu.