Dovolat se k Trentu Reznorovi, vůdčí osobnosti a jedinému stálému členovi industriální legendy Nine Inch Nails, není snadné. Nejdřív vás dvakrát zkontroluje hodinu před rozhovorem jeho management, jestli jste opravdu ten, kdo bude volat, a jestli budete vůbec volat, a přidělí vám speciální "journalist code". Ale hlavní překvapení přijde až potom. Jestli čekáte na druhé straně hlas potrhlého blázna, omyl. Odpovídá klidný a kultivovaný člověk, který přemýšlí nad každým slovem.
To je opravdu ten Trent Reznor? Ten, který skládá nejšílenější elektronickou hudbu dneška? To je tvůrce nedávno vydané paranoidní desky Year Zero (Rok nula), o níž fanouškové tvrdí, že je to příběh nejtemnější antiutopie od dob George Orwella? Přesto bylo v jeho řeči cosi znervózňujícího. Teprve při přepisu jsem přišel na to, že Reznor se pečlivě vyhýbal slovům umělec, skladatel nebo hudebník. Když mohl, nahrazoval je termínem operátor.
Year Zero svými zvuky spíš připomíná abstraktní elektronickou muziku, kterou vytvářela avantgarda vážné hudby na přelomu 50. a 60. let. Je to opravdu čistě computerová hudba?
Najdete tam i normální nástroje, ale většina skladeb vznikla jinak než většina mých předchozích desek. Je to vlastně následek mého loňského turné na podporu alba With Teeth. Na turné jsem se strašně nudil, a tak jsem experimentoval s hudebními programy, které jsem měl v laptopu. Dá se říct, že jsem s sebou měl něco jako mobilní studio a ve volných chvílích jsem na něm vytvářel základy nové desky.
Chcete říct, že jste tu desku zkomponoval na počítači v hotelových pokojích?
V hotelových pokojích, na cestě autobusem, v šatně a v zákulisí před koncerty. Kdykoli byla příležitost...
To se můžete na takovou práci při cestování soustředit?
Normálně, když pracuji na nějakém projektu, potřebuju takové prostředí, aby mě nevytrhovalo z konceptu, který chci realizovat. Přiznám se, že jestli něco nenávidím, tak jsou to turné. Často čekáte dvacet hodin na to, abyste pak mohli být dvě hodiny na pódiu. Navíc koncertování - aspoň pro mě - není nic kreativního. Den co den vytváříte totéž. Kdybych se tomu nebránil, asi by mě to zničilo. Objevil jsem, že často mi stačí k obnově sil půlhodina nebo hodina, kdy si na počítači zkonstruuji nový zvuk, úryvek nebo beat. Když jsme loni v létě skončili s cestováním, vrátil jsem se domů a ani jsem se necítil moc unavený. Naopak jsem měl velkou chuť dát dohromady všechny nápady natočené na cestách a vytvarovat z nich písně, které jsem už měl v hlavě.
Nicméně je těžké si představit, že hudbu, která je založena na abstraktních elektronických zvucích, budete hrát 14. srpna v Praze s normální rockovou kapelou.
Nikdy jsem se nezabýval představami, jak zkomponovanou hudbu realizovat naživo. Když jsem ve studiu, sestavuji něco neopakovatelného a využívám při tom plně všech jeho možností, proměňuju ho prostě v jeden velký hudební nástroj. Přesto si myslím, že jsem si vždycky našel nějaký způsob, jak ty skladby dostat na pódium a vytvořit určitou interakci s ostatními nástroji. V žádném případě se však nesnažím vytvářet doslovnou kopii desky. Ale tentokrát to bylo mnohem těžší, protože Year Zero, to jsou jen hlukové nálady, opakující se smyčky a úryvky zvuků, mezi nimiž se najdou pouze velmi malé kousky toho, co může kytarista a bubeník zahrát.
Takže můžeme očekávat, že část koncertu nebude hrát běžná rocková kapela?
Nine Inch Nails nebyli a nejsou běžná rocková kapela. Ale myslím, že mnohem patrnější změna bude znát v příští inkarnaci Nine Inch Nails, tak za šest nebo sedm měsíců. To už možná vůbec nebude rocková skupina. To je věc, která mě hodně láká.
Když si člověk zvykne na všechny ty elektronické a industriální zvuky v Year Zero, začne zjišťovat, že skladby mají úplně obyčejnou písňovou formu se slokami a refrény, že jsou vlastně velmi konzervativní...
To byl můj cíl. Možná nebudu tak úplně objektivní, protože jsem autor, ale řekl bych, že cílem operátora bylo tentokrát dosáhnout toho, aby se posluchači probili přes všechny slupky až k jádru, k tradiční písni. Připomíná mi to, jak jsem kdysi poprvé slyšel desku skupiny Jesus And Mary Chain. Nejdřív se mi zdálo, že je na jehle nějaká špína, tak strašně to znělo. Pořád jsem tu jehlu čistil a pořád to znělo hrozně.
Až jsem si po několikátém přehrání uvědomil, že je to takhle správně, že se mi to vlastně líbí a že pod těmi zvuky se ukrývá jednoduchá skladba, která připomíná nějakou písničku Beach Boys. Takové desky jsem odjakživa miloval. Je snadné dělat beznázorové desky, ale já dávám přednost věcem konfliktním a provokativním.
