Arcade Fire už nejsou kytarovka, alespoň na první dobrou to tak vypadá. Ovšem není to na škodu. Nejen proto, že úvodní a titulní skladba po hudební stránce působí podobně jako znělky z televizních seriálů 80. let, takže adresát dostane do uší hned něco povědomého.
Především se uprostřed našláplé a syntezátory podpořené muziky nastavuje zrcadlo současnosti. Například ve skladbě Creature Comfort, kde Arcade Fire ústy zpěváka Wina Butlera tepou povrchní mladou generaci. Tedy chlapce, kteří se – jejich slovy – nenávidí a cítí odpor k otcům. Nebo dívky čekající před zrcadlem na „zpětnou vazbu“. Vše shrnuto frází: „Bože, učiň mě slavným. A když nemůžeš, ať to aspoň nebolí.“ A do toho zase zní syntezátory jako z dávné videohry.
Posluchači, pro něž by byla hudební estetika osmé dekády, ač účelně využitá, přeci jen obtížněji stravitelná, se od poloviny desky dočkají satisfakce nejprve v podobě písně Chemistry.
Až na ten závěr
Jde o klasický příběh neopětované lásky. Co je však podstatnější, písnička se podává jako rychlé reggae podpořené saxofony. Hudební magazín Spin sice označil Chemistry za „nejhorší píseň v historii Arcade Fire“, ale přitom jde o vítané odlehčení.
V následující „dvojskladbě“ Infinite Content se fanoušci konečně dočkají i řádné porce kytar. Kritika konzumerismu pojatá až mantricky, odstartovaná s rockovým aranžmá a končící jako country balada se zvukem pípající pokladny je spíš hříčka, ale roztomilá.
Everything NowArcade Fire |
Jakkoli mohla být první polovina desky příliš velké retro, druhá část je zase hodně žánrově rozháraná a ke konci si dovolí i trochu nudit. Jak ve skladbě We Don’t Deserve Love, která se jen líně převaluje, tak v opakované pomalé verzi Everything Now ukončené nekompromisním a trochu divným střihem to působí jako snaha posluchače uspat.
Čili závěr poměrně výbušné desky se moc nepovedl, ale jinak album rozhodně stojí za poslech.
