V neděli vystoupí na vánočním koncertě v Kongresovém centru, kde zazpívá árie i koledy.
Co pro pěvkyni, jejíž doménou jsou zejména emotivní operní výstupy, znamená intimní svět písní?
Jsem si vědoma toho, že písně jsou těžké, že je důležité, aby člověk na kratičkém úseku procítil příběh, aby to zpíval čistě, prostě a ne operně. Mým nejoblíbenějším cyklem jsou Dvořákovy Biblické písně.
Jaké máte zkušenosti s přijímáním české hudby v zahraničí?
Jen ty nejlepší. Nedávno jsem zpívala Biblické písně v Madridu, v Teatro Zarzuela, což byla pro mne velká čest, protože tam mívají komorní recitály světové veličiny jako třeba Thomas Hampson. Dvořák měl nesmírný ohlas. V hledišti jsem cítila obrovské nasazení, diváci byli nesmírně soustředění, všichni sledovali texty v programu, takže vždy celé publikum jako jeden muž najednou obrátilo stránku.
Na váš nedělní koncert jste si přizvala hosta, ruského tenoristu Olega Kulka, s nímž jste letos na podzim vystupovala v Metropolitní opeře v Mascagniho Sedláku kavalírovi, který se po vašem boku představil i v Národním divadle v Adrianě Lecouvreuové. Jak jste se potkali?
Bylo to právě v New Yorku. Máme stejnou agenturu, účinkovali jsme spolu v Pucciniho Turandot apoté v inscenaci Dvořákovy Rusalky, kde Oleg zpíval Prince a já Cizí kněžnu.
Žádají vás v zahraničí nečesky mluvící kolegové o pomoc s výslovností českých operních textů?
To je zcela běžné. Třeba když jsem v Metropolitní zpívala v Lohengrinovi, tak tam zrovna chystali i Janáčkovu Věc Makropulos, a to za mnou pořád někdo chodil a říkal: Hele, Evo, jak se tohle správně říká?
Jak z pohledu zpěváka funguje Metropolitní opera třeba v porovnání s evropskými divadly?
Metropolitní opera se skutečně vymyká, pokud jde o organizaci. Starají se tam o zpěváky doslova 24hodin denně, neustále je vám někdo k dispozici. Když jsem před premiérou onemocněla, okamžitě sehnali lékaře. Také se tam dodržují pauzy při zkouškách, což je důležité pro nabrání sil.
Jak se vám v Metropolitní opeře zpívalo v inscenaci Sedláka kavalíra?
Je to už patnáct let stará práce Franka Zeffirelliho, která je velmi tradiční. Myslím, že zpívat v takové inscenaci je snem každého zpěváka. Člověk pak vlastně ani nepotřebuje režiséra. Na druhou stranu miluji třeba estetiku Roberta Wilsona, který vytváří úžasné oživlé obrazy.
Letos jste také účinkovala ve Vídni v modernější, civilní verzi Smetanova Dalibora, který byl namísto do středověku zasazen do současnosti. Jak na vás působila?
Musím říct, že režisér Torsten Fischer mne nadchnul, i když přišel s jiným pohledem. Ale on propadl libretu a vymyslel to celé velmi dobře, viděl prostě souvislosti s dnešními válečnými krizemi ve světě. A dalo se s ním diskutovat.
Chystáte se na nějaké nové role?
Učím se Alžbětu z Wagnerova Tannhäusera, kterou bych si měla koncertně zazpívat na příštím ročníku Smetanovy Litomyšle. Je to překrásná hudba. Také mne láká Eboli z Verdiho Dona Carlose, kterou sice zpívají mezzosopranistky, ale můj agent mne ujišťuje, že při prvním provedení byla na ceduli u této postavy poznámka „soprano-dramatico“. Mým velkým přáním zůstává Madeleina z veristické opery André Chénier od Umberta Giordana.
Když jste na dlouhé „štaci“, dejme tomu v New Yorku, jak relaxujete? Chodíte třeba běhat do Central Parku?
Kdepak, na sport jsem líná. Ale chodím na ozdravné kúry k jedné své známé léčitelce, která mi vždy srovná psychiku, takže se zbavím všech špatností, které se na člověka nabalují. A abych nezapomněla, pilně navštěvuji muzikály. Hlavně Fantoma opery.
