Podle dramaturgyně činohry české první scény Lenky Kolihové Havlíkové je osud Emila Háchy, prezidenta druhé Česko-Slovenské republiky, tragickým osudem člověka, nacházejícího se v neřešitelné dramatické situaci. "Dějiny ho obsadily do role zrádce a tento punc, jistě ne zcela spravedlivý, na něm setrvává dodnes," uvedla minulý týden na setkání s novináři.
Fiktivní situace, jejichž dějištěm je "obrazotvornost" a místem "lidská mysl", autorce umožnily konfrontovat velké a malé dějiny, dějiny myšlenek a dějiny konkrétních situací. "Součková historii nehodnotí. Nedílnou součástí hry je ona sama; téma nazírá z vlastní perspektivy, vlastních válečných zkušeností, vlastní současné situace roku 1954, kdy hru napsala," dodala dramaturgyně.
Pitínský se s tímto textem poprvé setkal před 13 lety na hradeckém festivalu a od té doby usiloval o realizaci. Nabízel ho různým divadlům, před několika lety se už schylovalo k jeho uvedení v Národním divadle, ale sešlo z toho.
Oba herci mají zpočátku nasazeny náročné kaolínové masky, díky nimž vypadají jako busty. "Nejsem herec a neumím hrát. I proto je pro mě maska opravdu výhodná," řekl Steigewald. "Mluvím já, ale postupně se Emil Hácha převtěluje do autorky Milady Součkové. I proto obsadil pan režisér do hlavní role ženu," vysvětlila Salzmannová.
Postupně se masek oba zbavují, takže jsou vidět i jejich obličeje. Inscenace tak začíná v určité monumentalitě a postupně se vyvíjí v něco lidského, obyčejného a také smutného. Končí totiž Masarykovou úvahou o lásce jakožto největší lidské hodnotě. Hra podle ní nabourává klišé, že Hácha byl zrádcem a Masaryk otcem národa.
"Milada Součková je pozoruhodnou spisovatelkou, u nás prakticky neznámou. Teď vyšlo zásluhou Kristiána Sudy její souborné dílo a získalo cenu Magnesia Litera," dodala Salzmannová.
Součková byla experimentátorská prozaička, básnířka a literární historička. Narodila se v roce 1898 a po absolvování dívčího gymnázia Minerva studovala přírodní vědy a medicínu na Karlově univerzitě, ale lékařskou praxi nevykonávala. Až do roku 1945 se plně věnovala literatuře, značný vliv měl na ni surrealismus.
V roce 1945 byla jmenována kulturním atašé při českém konzulátu v New Yorku. V roce 1948 na funkci rezignovala a rozhodla se trvale zůstat v USA. Přednášela v letech 1950-1962 českou literaturu a literatury slovanské na Harvardu, v letech 1962-1969 v Chicagu a v letech 1970-1973 v Berkley. Zemřela v roce 1983.
