Stejnojmenný hodinový dokument o zpěvaččině životě z televizního cyklu Předčasná úmrtí najdeme (spolu s televizním recitálem Olmerové z roku 1971) mezi bonusy DVD, jehož hlavní náplní je osmnáct písní, zachovaných v televizních archivech, ať už živých nahrávek, "videoklipů" nebo playbackových vystoupení v nejrůznějších, často vzhledem k Olmerové naturelu dosti obskurních pořadech typu Televarieté nebo Kabaret u dobré pohody.
Psát o tom, jak měla Eva Olmerová těžký život, jak jí jej komplikovala nejen společenská a politická situace zvláště za normalizace, ale i její sebedestruktivní životní styl, který ji nakonec v roce 1993 de facto zabil v nedožitých šedesáti letech, je vlastně už novinářské klišé.
Ostatně právě dokument Blues samotářky o tom vypovídá dost a dost. V této souvislosti jen dodejme, že je škoda, že se na DVD neobjevil také poslední dokument o Olmerové, natočený za jejího života, totiž Proměny přítelkyně Evy režisérky Drahomíry Vihanové, mimořádný snímek v celkovém kontextu domácí dokumentární kinematografie.
Méně často než Olmerové problémy s alkoholem a pravděpodobně poněkud přibarvené historky o tom, jak po jejím poslechu téměř padla do mdlob Ella Fitzgeraldová a vyzvala zpěvačku, aby s ní okamžitě jela evropské turné, bývá zmiňováno, jaký odkaz ve smyslu nahrávek po sobě Eva Olmerová zanechala.
A právě to dokládá poměrně přesně hlavní část DVD, tedy oněch osmnáct videonahrávek. Stejně jako další zpěváci, jejichž doménou byly styly, které v různých dobách nepatřily k nejpreferovanějším (můžeme zmínit Vlastu Průchovou s jejím moderně-jazzovým směřováním nebo přesvědčeného a podle pamětníků bezkonkurenčního swingaře karla Hálu), i Olmerová měla jen výjimečnou příležitost vtisknout svůj opravdový talent do "konzerv" všeho druhu.
Paradoxem například je, že svůj bezpochyby největší hit Čekej tiše, tedy v podstatě countryový ploužák, jehož "klipovou" podobou také DVD začíná, údajně Olmerová nenáviděla. Naproti tomu kouzlo její živé jazzové improvizace se zachovalo jen sporadicky, na DVD mu můžeme podlehnout v nahrávce z Lucerny z roku 1964, kde Olmerová divoce scatuje v duetu s další českou jazzovou legendou Luďkem Hulanem.
Po letech je zajímavé si připomenout písně, které pro Olmerovou napsal, resp. produkoval Michael Kocáb na dvě alba Zahraj i pro mne... a Vítr rváč ze začátku 80. let; ačkoliv měla zpěvačka svá nejlepší léta v podstatě za sebou, resp. z mnoha příčin byly její umělecké výkony nevypočitatelné, Kocábovi se povedlo najít zajímavý, moderní a přitom v klasických žánrech ukotvený styl, který by bývala mohla Olmerová za příznivějších okolností dobře rozvíjet.
DVD však stejně jako těch pár dochovaných alb dokládá, že nejsilnější byla Eva Olmerová ve standardech, ať už jde o světové standardy jazzové (Georgia On My Mind) a šansonové (Non, je ne regrette rien z repertoáru Edith Piaf zpívala Olmerová skvěle, bohužel měla k dispozici nepříliš kvalitní text Ronalda Krause Jdou léta, jdou), ale i standardy domácí, konkrétně písně Josefa Kainara. Jeho Blues železničního mostu a Černá kára za doprovodu Bromova big bandu jsou ostatně možná vůbec nejlepší nahrávky, které se po Evě Olmerové dochovaly.
Po stránce vizuální se na DVD nedějí žádné zázraky - Olmerová byla před kamerou z výše naznačených důvodů skutečně vzácným hostem, a tak si nemohl editor nosiče Jiří Svoboda příliš vybírat. V této souvislosti je zajímavé si povšimnout jedné možná nepodstatné, avšak celkový obraz nekonformní zpěvačky významně dokreslující věci: Eva Olmerová je skoro na všech záběrech neuvěřitelně "prkenná" a dokonce má velké problémy se strefováním se do playbacků.
Z její strany to ale rozhodně není neprofesionalita. Olmerová prostě evidentně byla žena pravdivá, odmítající cokoli předstírat a na cokoli si hrát. Žila stávajícím okamžikem a o vlastní budoucnost, natožpak "odkaz" se nestarala. Pro její fanoušky je to škoda, ona sama ale svůj život vysála až do dna.
Eva Olmerová: Blues samotářky
vyd. Supraphon, DVD
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
