V Česku se velké výstavy dočkala až v roce 1996. Nyní se v Pražském domě fotografie koná expozice, jež zaznamenává onen první dotyk s New Yorkem. Fuková přijela původně jen na pár dnů, aby výstavu osobně uvedla. Kvůli událostem v USA tu musela zůstat déle.
V roce 1964 jste mohla s českými umělci odjet na dvoutýdenní pobyt do Spojených států - tehdy vznikl nyní prezentovaný cyklus New York '64. Dnes by to byl obyčejný výlet, tenkrát téměř životní šance dostat se do přísně střežené země...
Oficiálně byly vyslány dva zájezdy: jeden na jaře a náš na podzim. Amerika byla pro nás ukrutným šokem. Tady byla temnota a tam se najednou tak rozsvítilo! Lidi se nás pořád ptali, jestli nechceme zůstat. Jenže nás za hranice nepustili s dcerou a my jsme se za ní museli vrátit.
A jak na vás New York zapůsobil?
Nebyla jsem zvyklá na ty rozměry. Praha je prťavá a byl v ní hodně uzavřený kulturní okruh. Když jsme jeli do Washingtonu nebo Bostonu, úplně nás omráčily ty ohromné vzdálenosti mezi městy. A taky kultura. Vzali nás třeba do kina na Mary Poppinsovou létající s deštníkem, z jejich pohledu to nejlepší. Ovšem my jsme byli rozmazlení intelektuálové, a to jsme se tedy urazili. Fotografie mě moc neoslnila, byla ještě hodně v ústraní. Vladimíra zase zklamali američtí ilustrátoři. Nejúžasnější tak bylo setkání se svobodnou společností.
Chtěli jste už tehdy Prahu opustit?
Plánovali jsme to. Vladimír si v New Yorku zařídil kontakt s nakladatelem, který mu chtěl vydat knihu Imaginární portréty. Rok potom nám dokonce zaplatil další cestu do Států, ale dcera zase zůstala doma. Tak jsme se zase museli vrátit.
Jak se na vás doma po návratu dívali?
Hned nám začali odposlouchávat telefon. Měli jsme i svého hlídače, Nesvadbu, a ten nás pořád otravoval. Poslouchali jsme třeba Novosvětskou a on nám hned volal: Sníte o Americe, viďte! Vrcholně stupidní věci.
S manželem jste pak do USA emigrovali v roce 1967. Většinou se má za to, že doba před ruskou okupací byla časem uvolnění a svobody...
Byla to příležitost opustit policejní šikanu. Manžel měl dělat interview pro švýcarský časopis Graphis a žádal pas i pro dceru, čemuž vyhověli. Tajný nám řekl: Riskuju, že se nevrátíte. Tak jsme se nevrátili.
Opouštěla se vám zdejší kulturní enkláva nesnadno?
Moc. Byli jsme takříkajíc na vrcholu slávy. Vladimír byl zvyklý, že mu tady všechno vydali. Na druhou stranu jsme se popularity báli. Vladimíra navrhovali na všelijaké ceny a to on nechtěl.
Jak jste v New Yorku začínali?
Měli jsme tam už známé. Vladimír začal dělat knižní obálky, kreslil do Playboye karikatury. Já jsem začala pracovat v Metropolitním muzeu. Pod střechou bylo krásné světlo a já tam fotila obrazy a sochy. Naučila jsem se dělat dokonalé zvětšeniny.
Sledovala jste po emigraci české umění?
Ne. Nechápala jsem emigranty, kteří dál žili bývalou vlastí. Mě zajímala Amerika. A také tam bylo o Československu velmi málo zpráv, lidi se nám z domova báli psát. Až když se to obrátilo, tak jsem zjistila, že srdce mi stejně zůstalo tady.
New York teď zasáhla obrovská tragédie. Myslíte, že se kvůli tomu změní americké umění? Že třeba bude méně ironické?
Doufám. Umění zacházelo do takových krajností, že přelom už byl stejně na obzoru. Možná, že ta šokující díla vlastně podobnou tragédii předpovídala.
Fotíte ještě?
Daleko míň, i když aparát s sebou tahám pořád. Vždycky když něco vidím, říkám si: tohle přece nemůžu nechat být. Ale už jsem unavená. Nemáte takovou tu čerstvost, všechno jste viděl - a opakovat se nechcete.
V roce 1964 jste mohla s českými umělci odjet na dvoutýdenní pobyt do Spojených států - tehdy vznikl nyní prezentovaný cyklus New York '64. Dnes by to byl obyčejný výlet, tenkrát téměř životní šance dostat se do přísně střežené země...
Oficiálně byly vyslány dva zájezdy: jeden na jaře a náš na podzim. Amerika byla pro nás ukrutným šokem. Tady byla temnota a tam se najednou tak rozsvítilo! Lidi se nás pořád ptali, jestli nechceme zůstat. Jenže nás za hranice nepustili s dcerou a my jsme se za ní museli vrátit.
A jak na vás New York zapůsobil?
Nebyla jsem zvyklá na ty rozměry. Praha je prťavá a byl v ní hodně uzavřený kulturní okruh. Když jsme jeli do Washingtonu nebo Bostonu, úplně nás omráčily ty ohromné vzdálenosti mezi městy. A taky kultura. Vzali nás třeba do kina na Mary Poppinsovou létající s deštníkem, z jejich pohledu to nejlepší. Ovšem my jsme byli rozmazlení intelektuálové, a to jsme se tedy urazili. Fotografie mě moc neoslnila, byla ještě hodně v ústraní. Vladimíra zase zklamali američtí ilustrátoři. Nejúžasnější tak bylo setkání se svobodnou společností.
Chtěli jste už tehdy Prahu opustit?
Plánovali jsme to. Vladimír si v New Yorku zařídil kontakt s nakladatelem, který mu chtěl vydat knihu Imaginární portréty. Rok potom nám dokonce zaplatil další cestu do Států, ale dcera zase zůstala doma. Tak jsme se zase museli vrátit.
Jak se na vás doma po návratu dívali?
Hned nám začali odposlouchávat telefon. Měli jsme i svého hlídače, Nesvadbu, a ten nás pořád otravoval. Poslouchali jsme třeba Novosvětskou a on nám hned volal: Sníte o Americe, viďte! Vrcholně stupidní věci.
S manželem jste pak do USA emigrovali v roce 1967. Většinou se má za to, že doba před ruskou okupací byla časem uvolnění a svobody...
Byla to příležitost opustit policejní šikanu. Manžel měl dělat interview pro švýcarský časopis Graphis a žádal pas i pro dceru, čemuž vyhověli. Tajný nám řekl: Riskuju, že se nevrátíte. Tak jsme se nevrátili.
Opouštěla se vám zdejší kulturní enkláva nesnadno?
Moc. Byli jsme takříkajíc na vrcholu slávy. Vladimír byl zvyklý, že mu tady všechno vydali. Na druhou stranu jsme se popularity báli. Vladimíra navrhovali na všelijaké ceny a to on nechtěl.
Jak jste v New Yorku začínali?
Měli jsme tam už známé. Vladimír začal dělat knižní obálky, kreslil do Playboye karikatury. Já jsem začala pracovat v Metropolitním muzeu. Pod střechou bylo krásné světlo a já tam fotila obrazy a sochy. Naučila jsem se dělat dokonalé zvětšeniny.
Sledovala jste po emigraci české umění?
Ne. Nechápala jsem emigranty, kteří dál žili bývalou vlastí. Mě zajímala Amerika. A také tam bylo o Československu velmi málo zpráv, lidi se nám z domova báli psát. Až když se to obrátilo, tak jsem zjistila, že srdce mi stejně zůstalo tady.
New York teď zasáhla obrovská tragédie. Myslíte, že se kvůli tomu změní americké umění? Že třeba bude méně ironické?
Doufám. Umění zacházelo do takových krajností, že přelom už byl stejně na obzoru. Možná, že ta šokující díla vlastně podobnou tragédii předpovídala.
Fotíte ještě?
Daleko míň, i když aparát s sebou tahám pořád. Vždycky když něco vidím, říkám si: tohle přece nemůžu nechat být. Ale už jsem unavená. Nemáte takovou tu čerstvost, všechno jste viděl - a opakovat se nechcete.
|
Recenzi výstavy "Eva Fuka: New York ´64" čtěte ZDE. |
 The Boardwalk Bar |
 Empire State Building |
 Eva Fuková |
 Kandinsky |
 Bo Diddley |
 Mrakodrap |
 Skyline z helikoptéry |
 Stíny nad městem |
