S prvním eponymním albem Europe z roku 1983 jste uspěli doma ve Švédsku a taky v Japonsku. Zjistili jste někdy, proč ze všech zemí světa právě tam?
Nevím, snad to mělo něco společného s tím, že to byla dost melodická deska. Japonci mají melodický rock rádi. Singl Seven Doors Hotel z první desky byl v Japonsku velký hit. A dařilo se nám tam i později.
Netrápí vás, že dost lidí asi nebude znát z repertoáru Europe jiný hit než The Final Countdown?
The Final Countdown? O tom jsem nikdy neslyšel… Ne, teď samozřejmě žertuji. Když vyšla naše stejnojmenná třetí deska, to bylo skvělé období. Asi bych neměl potřebu The Final Countdown poslouchat v rádiu, ale hrát ji naživo je dodnes zábava. Lidé na ni skvěle reagují. Takže díky bohu, že jsme ji v těch osmdesátkách nahráli. Ale víc mě zajímá současná nová muzika.
Ostatně The Final Countdown jste v osmdesátých letech moc často nehrál, protože jste krátce po vydání desky z kapely odešel.
Ano, po turné k desce jsem ji až do návratu k Europe nehrál vůbec. Část turné byla na playback, v televizních show. To mě hrozně nudilo, ale tak se to tehdy prostě dělalo.
Proto jste kapelu opustil?
Ne, měli jsme hrozný management, v podstatě nás ve všech směrech okrádali. A nesnášel jsem image, kterou Europe měli. Víte, co myslím? Ty velké účesy a směšné oblečení. Už jsem toho nechtěl být součástí.
Ale ty hrozné vlasy přece byly součástí tehdejší módy, ne?
To tedy. Paradoxně jsem byl asi jediný z kapely, kdo si s vlasy nic nedělal, prostě jsem je takové měl, všechno to bylo přírodní. Ale že jsem opustil kapelu, bylo moje nejlepší rozhodnutí. Nebýt toho, nevydal bych sólovou desku, nejel na deset let do Států, nepotkal bych tam svou ženu a neměl s ní syna.
Pokud vím, chystáte se letos vydat sólovou desku. Jaká bude?
Už je hotová, smíchaná a teď na ní tak trochu sedím. Nemůžu ji vydat hned, v létě nikdo desky nevydává. Takže nejspíš na přelomu srpna a září. Čekáme, až se lidi vrátí z prázdnin. Žánrově bude pestrá – místy docela tvrdá, ale objeví se tam i nějaké veselejší písničky, jedna instrumentálka, to musí být. Je to mix hard rocku, blues rocku a popových ingrediencí. Nejsem jako AC/DC, abych vydával pořád to samé. A taky zařadím cover Davida Bowieho, byl jedním z mých velkých hrdinů.
Prozradíte, kterou jeho píseň jste předělal?
To je zatím tajemství. Jenom napovím, že to bude jedna z těch jeho divnějších písní. Žádný slavný hit, spíše skrytý poklad.
