Půvabná nizozemská spisovatelka, která v osmi letech napsala báseň o umírajícím stromu, vyrůstala na ostrově Ibiza, v Amsterdamu žila ve squatu vedeném neonacistou a bestsellerové prodeje její prvotiny ji nechávají chladnou.
Čtou ji mladí nezávisláci i paní středního věku, zřejmě i proto, že všechen sex, katastrofy, deprese podává jemným, ironickým stylem. V uplynulých dnech byla Endingová hostem festivalu Café Amsterdam.
Mnozí autoři neváhají na internetu vystavit své životy, ale o tom vašem se moc nemluví. Chráníte si soukromí?
Ano. Jsem spisovatelka a to ostatní by nemělo být důležité. Na druhou stranu se považuji za celkem otevřenou osobu: v určitých okamžicích bývám rezervovaná, ale jindy do sebe nechám nahlédnout.
Jaké bylo vaše dětství na Ibize, která je pro většinu hlavně prázdninovou destinací?
Většinou nádherné. Vyrůstala jsem na krásném místě. Když se tak ohlížím, tou nejdramatičtější situací mého dospívání byla změna – kultury a především národní mentality. Holanďané nepřiznají, co cítí, nejsou příliš vstřícní k cizincům. Zatímco Španěl okamžitě pozve na večeři, Holanďan vás do života jen tak nepustí. Trvalo mi, než jsem v Nizozemsku zapadla.
Proč jste z Ibizy odcházela?
Je to ostrov, který teenagerovi nenabízel mnoho možností. Změna byla nevyhnutelná, pokud šlo o studia, a já chtěla také najít své holandské kořeny.
Jste víc autorka španělská, nebo nizozemská?
Postupně zjišťuji, že jedno nemůže soutěžit s druhým, cítím se obojí, a ideálně bych svůj život rozdělila napůl.
Myslíte, že dětství určuje, kým v dospělosti jsme?
Ano, ovlivňuje i to, jaké nosíme džíny. Určující je však nejen prostředí, rozdíl mezi městem a přírodou, vztahy mezi rodiči, ale i to, co si z toho vezmeme. I proto mám ve své knize pět sourozenců – pocházejí z jedné rodiny, měli podobné dětství, ale každý z nich reaguje jinak.
Vaše kniha je často interpretována jako kritika generace hippies. Byl to vůbec váš záměr?
Když kniha vyšla, všichni vykřikovali: konečně někdo vystoupil proti hippies. A pro mě to byl šok, nikdy mě nic takového nenapadlo. Ostatně ani matku mých hrdinů nepovažuju za negativní postavu – je mi jí spíš líto. Stala se obětí svých vášní, tužeb, výchovy... Na jednu stranu měla odvahu, s kterou se vydala do nové země, cestovala s dětmi. Možná to vzešlo podvědomě, z otázek: pokud má být láska vše, co stačí k životu (love is all you need), co se stane, když láska odejde?
Je to podle vás depresivní kniha?
Je. Proto jsem se pokoušela o lehký tón, abych si udržela od té tíhy odstup.
Všechno jste si vymyslela?
Lidé se mne často ptají, jestli je to autobiografie, a já odpovídám: biografie. Lidé mi vyprávěli příběhy, z nichž některé byly mnohem strašnější než ty, které se v knize stanou. Kdybych to všechno sepsala, byla by to nálož, které by nikdo nevěřil.
Vaše hrdinka má svou pohanskou bohyni, která nad ní drží ochrannou ruku. Máte i vy svoji Freyu?
Moje Freya je přátelství. Je pro mě jako náboženství, věřím v ně, protože ho nedostáváte zadarmo, musíte na něm těžce pracovat. V jistém smyslu si ho cením více než lásky.
Bylo obtížné začít psát druhou knihu po ohromujícím úspěchu té první?
Byl tu tlak velkých očekávání. Má druhá kniha, kterou jsem psala dlouho a pomalu, však bude úplně jiná. Je o lidech žijících ve squatu, o ideálech, o pomluvách, o skupinové euforii a nebezpečích z ní plynoucích.
Co vás tak přitahuje na squatech? Objevují se už ve vaší prvotině.
Asi šest měsíců jsem ve squatu žila. Když přijdete do nového města a rozhlížíte se, je to téměř logický krok. Nebo byl, situace se tam poněkud změnila. Žila jsem se skupinou lidí, o kterých všichni ostatní tvrdili, že to jsou feťáci a zloději kol, a chtěli je vyrazit. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, zda takoví skutečně byli, ale každý tomu uvěřil.
Jak jste to prožívala?
Byla jsem tichý pozorovatel. Vzpomínám na zajímavou a vlastně krásnou dobu, kdy jsem poznala naprosto odlišné lidi. Byl to obrovský squat pro šedesát lidí, kteří se drželi po skupinkách – svůj brloh měli hippies, pankáči, anarchisté, neonacisté, studenti. V knize neonacisté na začátku zničí dům, situace se stává kritickou, když tu se vynoří hypnotizující vůdce. Což je počátek konce – začne určité lidi tvrdě pronásledovat. Chci čtenáři vsugerovat pocit, že ty oběti zná, hodně o nich slyšel, ale nakonec zjistí, že nevěděl vůbec nic.
Měla jste tam někdy strach?
Bylo to na tajném setkání, kdy měla být skupina feťáků vymýcena, koloval tam seznam jmen. Tu noc jsem ze squatu odešla, nechtěla jsem na seznamu skončit. Uvědomila jsem si přitom, nakolik jsem se sama nechala ovlivnit. Můj bratr o mé knize prohlásil: Farma zvířat!
