Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Erupce barev a humoru Jiřího Sopka

  9:00aktualizováno  9:00
Kolem stovky pláten Jiřího Sopka visí v pražském Rudolfinu. Nejstarší je z roku 1972, nejmladší z letoška.

Jiří Sopko: Ztracená věc 2, 2007 - Jiří Sopko: Ztracená věc 2, 2007 | foto: Repro Galerie Rudolfinum

Sopko je malířem a chce být malířem. Neopouští plochu a barevná skvrna je jeho nejvlastnějším výrazem, napsal v roce 1971 na úvod jedné z prvních samostatných výstav Jiřího Sopka (1942) esejista Josef Kroutvor. Po šestatřiceti letech na jeho předjímavých slovech není třeba nic měnit. Groteskou proti mizerii Sopkova plátna doplňuje i několik sochařských prací a kuriózních objektů vyrůstajících z poetiky dada, ale expozice nemá charakter retrospektivy.

Její těžiště spočívá v posledním desetiletí, ba skoro jen v posledních dvou třech letech. Tím je divák bohužel ochuzen o dojem komplexnosti: chybějí jednak ukázky prvních autorských výbojů, které se v druhé polovině 60. let děly na poli abstrakce, jednak malby ze 70. a 80. let, kdy Sopko patřil spolu s Karlem Neprašem a Vladimírem Kokoliou k takzvané škole české grotesky.

Jejím teoretikem (a ovšemže i praktikem) byl právě zmíněný Kroutvor, jenž pod dojmem hořkého normalizačního času vyslovil společný jmenovatel tvorby této početné malířsko-básnické skupiny: "Mizerná doba se zmůže nanejvýše na grotesku", čili "groteska je autentickou poezií sedmdesátých let".

Barvy, znaky, náznaky
Práce Jiřího Sopka z té doby jsou divoké a dramatické, plné neklidu a napětí. A to přesto, že jejich témata jsou všední, nevzrušivá. Autor je sbírá v důvěrně známých prostorách bytu, domu, ulice, města - a do jejich středu vždy zasazuje takřka bezpříznakovou a zaměnitelnou lidskou figuru, která provádí naprosto obyčejné, snad trochu absurdní úkony: rázně kráčí, trochu toporně sedí, upřeně cosi pozoruje.

Už z tehdejších obrazů je zřejmé, že nejvlastnějším Sopkovým tématem je otázka barvy: její hmotnosti, trvání, její nálady. Máme-li hledat spřízněné tvůrce ve světovém malířství, impulzy, které autor zřejmě přijal za vlastní, jsou to z jedné strany zjitřující Edvard Munch, James Ensor a Francis Bacon a z druhé strany konsolidující Pierre Bonnard, Mark Rothko a snad i Andy Warhol.

Zatímco Sopkovy práce ze 70. a 80. let měly ve své grotesknosti nejblíž k absurditě, a to k absurditě v základě kritické, díla z 90. let a ze současnosti mají harmonizující úsměv a takřka buddhistický klid. Tenhle Sopko je pohádkový, fantazijní, ba v dobrém slova smyslu naivní. Jeho díla nešplhají za ideály ani nepadají do hlubin existenciálních traumat: jsou barevně jiskrnými zprávami o drobných radostech a lehounkých odchylkách od pomyslného normálu.

Jeho figury a zvláště jejich hlavy, malované jakoby narychlo či nahrubo, rostou z krajiny, vystupují z barevné vody, spiklenecky zdraví jedna druhou, mění se v prádlo na šňůře či ohlodané rybí kostry. A pakliže postavy z pláten zmizí, tušíme je skryté v polích, zalezlé uvnitř domků nebo tiše vyčkávající v útrobách jedoucího vlaku.

Cesty ke svobodě
Sopko je ve svých malbách srozumitelný, ale ne doslovný. Jeho díla se dějí v celku, ne v jednotlivostech. Zdá se upřímný, ale v žádném případě neklouže po slupce kýče. Je pozoruhodné, jak se dokáže neustále osvobozovat. V 60. letech od nesmírně módní abstrakce a vlivů svého učitele na AVU (kde studoval v letech 1960-66), ideologického karikaturisty Antonína Pelce, jehož "antiimperialistické" obrázky musely v 50. letech probudit nejednu noční můru. Stejně tak se Sopko svým výtvarným dílem elegantně ohradil proti tlaku oficiální umělecké sterility 70. a 80. let.

A kdoví jaké sebekázně je mu třeba k rozlišování dvojí pozice, kterou zastává po roce 1989: pozice výrazného malíře, jenž svá díla nonšalantně míchá z osobitého humoru a bezelstné hry, a pozice profesora a v posledních pěti letech dokonce rektora pražské AVU, jenž je jistě vystavován veškerému úmoru byrokratické mašinerie této instituce.

Hravost a harmonie
Nynější Sopkova výstava podtrhuje svou instalací tutéž hravost, jakou v Rudolfinu dříve prokázaly expozice umělecky příbuzných Františka Skály ml. nebo Petra Nikla. Jednotlivé práce, někdy svedené do barevně variovaných diptychů či triptychů, jindy přecházející z plátna v objekt, jakýsi trojrozměrný žert, jsou v jednotlivých sálech rozmístěny v evidentní harmonii - jako by i tímto gestem chtěl Sopko nevtíravě polemizovat: tentokrát s dobově preferovaným pojetím umění jako disharmonické masy jednotlivostí, které mají za cíl okamžitou provokaci a jakási zaumná poselství.

Sopko v Rudolfinu je i přes úzké zaměření na současné práce skutečnou oázou: mikrokosmem prýštících barev, ladných tvarů, lyrického humoru a důvěrnosti. Svébytným prostorem plně svobodné, vnějšími ani vnitřními traumaty nezatížené tvůrčí radosti. Výstavou, kterou se vyplatí navštívit - a ne jednou.

Jiří Sopko
Galerie Rudolfinum, Alšovo nábř. 12, Praha 1. Kurátoři Linda Sedláková a Petr Nedoma. Výstava trvá do 18. listopadu, vstupné 100 Kč, www.galerierudolfinum.cz
Hodnocení MF DNES: 90%

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Krištof Kintera, We All Want to Be Cleaned, 2017
OBRAZEM: Rudolfinum slaví stou výstavu. Otevírá ji Krištof Kintera

Krištof Kintera se veřejnosti vepsal do paměti pomníkem věnovaným sebevrahům pod Nuselským mostem. Nyní výrazný český umělec otevírá svým dílem jubilejní stou...  celý článek

Karbon, Zdeněk Burian
Dorotheum otevírá podzimní aukční sezonu. Láká na Buriana i Muziku

Astronomický podzim je tu a s ním přichází i začátek sezony v pražském Dorotheu. Aukční dům tentokrát zahajuje dražbou, které kraluje olej Hlava s kloboukem z...  celý článek

Obraz Chudý kraj od Maxe Švabinského na výstavě Světlo v obraze v Jízdárně...
VIDEO: Na Pražském hradě jsou k vidění stovky tváří impresionismu

V Jízdárně Pražského hradu začíná v pátek výstava Světlo v obraze, která si dala za cíl zeširoka představit český impresionismus. Kromě stovek děl českých...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.