"Jde nám o to, aby šlo o opravdovou literaturu, ne nějaké primitivní porno, jaké známe z internetových stránek," vymezuje svůj záměr majitel nakladatelství Jan Šavrda.
Erotická literatura má bohatou historii a nepochybně je z čeho čerpat. Problém bývá v opatření originálu - erotické knihy často vycházely v početně omezených soukromých tiscích - a často i v dohledání okolností původní edice, ba dokonce pravého autora.
To je třeba případ knihy Umění mrdati, kterou se dybbuk předloni ve sféře erotické literatury na českou nakladatelskou scénu uvedl. Byť je jako její autor uveden jakýsi Abbé Appliqué, všeobecně bývá připisována Vítězslavu Nezvalovi (více zde).
Podobný případ je i první z novinek graficky sjednocené erotické řady dybbuku Dvanáct dopisů paní vévodkyni de Richelieu. Autorství je připsáno chevalieru (rytíři) de Grammont, žijícímu v 17. století. Protože se ale francouzský originál nedochoval, autorství je považováno za sporné. Česky kniha poprvé vyšla v roce 1919. Své údajné tetě v dopisech autor svěřuje své erotické eskapády, knize ale nechybí dobová poetika ani svérázný humor.
Zcela jiný případ je báseň (či spíše "rýmovaný text") Přijímací zkouška mamsel Flory francouzského autora Louise Protata (1819 - 1881). Ačkoli byl autor povoláním advokát, jeho rýmování je velmi "lidové", blízké insitním básníkům - tuto polohu dobře vystihl i anonymní český překladatel (kniha česky poprvé vyšla v roce 1930 jako soukromý tisk v 96 číslovaných výtiscích). Mimochodem, mnohá zde použitá označení částí těla či činností patří mezi zapomenutá a možná by stála za "oprášení".
Jestliže se Louis Protat "s ničím nepáře", anglický píšící ilustrátor Aubrey Beardsley (1872-1898) naopak možná pro někoho až příliš "chodí kolem horké kaše". Jeho novela Venuše a Tannhäuser, inspirovaná Wagnerovou operou, nese punc dobového estetismu, či - lépe - estétství. Ačkoli není pochyb, že text spadá do erotické literatury, není zde plýtváno konkrétními popisy ani explicitními termíny. Tím nejsilnějším je zde dekadentní atmosféra a děje spíše napovězené než vyprávěné.
Lze-li nějakého autora považovat za absolutního klasika erotické literatury, samozřejmě to nemůže být nikdo jiný než marquis de Sade (1740-1814). V dybbukovské edici nyní vyšlo (v anonymním překladu z roku 1930) jedno z jeho nejznámějších - a také nejkontroverznějších - děl Julietta čili Slasti neřesti. Text je přímo esencí toho, pro co se nikoli náhodou vžil termín sadismus, tedy spojení sexu a surového násilí v jeden celek. I v dnešní "tarantinovské" době jsou hrůzyplné de Sadeovy vize doporučeníhodné jen pro silnější jedince.
A totéž lze říci i o novele Tři dcery a matka francouzského dekadenta Pierra Louÿse (1870-1925), kterou jako "zřejmě nejtvrdší a nejskandálnější dílo erotické literatury" uvádí i "varovný" (či spíše reklamní?) pásek, kterým je kniha obalena. A skutečně: pedofilie, incest, zoofilie - to jsou jen některé zvrácenosti, které autor, který se přátelil s Oscarem Wildem, jehož básně zhudebnil Claude Debussy a jenž inspiroval filmaře Luise Buňuela, líčí jako vlastní zážitky.
