RECENZE: Viklický je jako Motýl. Vzal si do hlavy předělat Šlitra

Dobrá skladba se pozná jednak tak, že ji další interpreti mají chuť opakovaně hrát či točit, a potom hlavně podle toho, že výsledná předělávka i v jiném žánru působí dobře. Jazzový klavírista Emil Viklický, jenž nahrál písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, vstupuje do světa coververzí se vší parádou.

Emil Viklický | foto: Supraphon

Album nazvané jednoduše Emil Viklický Trio hraje Suchého & Šlitra otvírá Pramínek vlasů a než si posluchač uvědomí, že nahrávce vlastně chybí zpěv, uplynou ty čtyři a půl minuty s Viklického klavírem, kontrabasem Petra Dvorského a bubny Tomáše Hobzka jako nic. Protože deska je instrumentálně na výši.

Emil Viklický Trio hraje Suchého & Šlitra

80 %

Do poloviny písní si však Viklický přece jen pozval zpěváky. Hlavně přímo Jiřího Suchého, který ozdobil například Blues na cestu poslední, vyznačující se zejména výraznou basovou linkou. Oba protagonisté si spolu jako duet zkusili skladbu Co je blues. Dalšími pěveckými hosty jsou Berenika Kohoutová a Vojtěch Dyk, kteří si skvěle střihli hit z filmu Kdyby tisíc klarinetů Dotýkat se hvězd. Kohoutová zpívá ještě ve dvou písních.

Což je dobře, protože Viklický tím jinak instrumentální album rozumně naředil tak, aby si je bez větších kompromisů mohl užít i posluchač, který by třeba padesát minut čistého jazzu, byť postaveného na slavných melodiích, nemusel skousnout.

Obal desky Emil Viklický Trio hraje Suchého & Šlitra

Z těch nejznámějších dále na albu zní Oči sněhem zaváté, Tereza, úchvatně pojatý Motýl s místy až nebesky vzdušným klavírem nebo Honky tonky blues, kde rytmika odsekává dobu za dobou a Viklický nad tím krásně sóluje. A protože všechny tyto písně dávno zlidověly, tak se posluchač bezděky přistihne, že si do melodií stejně celou dobu Suchého texty zpívá. Aspoň v duchu. Instrumentální deska tak funguje trochu jako domácí karaoke, nebo – abychom udrželi poetiku přehrávané tvorby – omalovánky.

Kromě nejproslavenějších hitů si Viklický vybral i možná subjektivně méně známé kousky, jako jsou skladby Z mého života nebo Študent s rudýma ušima, ale dává jim stejně důslednou péči.

Na poli coverů je tak Viklického neprvoplánová pocta semaforským legendám více než příjemným počinem.