Pražskému publiku není americký pianista neznámý. Několikrát vystupoval na Pražském jaru, naposledy roku 2010, kdy ho uzavíral Klavírním koncertem č. 2 Johannesa Brahmse.
Kromě bohaté klavírní dráhy je Ax profesorem na renomované newyorské Julliard School, kde v šedesátých letech sám studoval. Tehdy tam působil i Rudolf Firkušný, jenž byl také ceněným pedagogem. A třebaže Axe učil americkopolský klavírista Mieczyslaw Munz, Firkušného potkával jak na škole, tak i později letmo na koncertních cestách, které oba umělce občas svedly do jednoho města, či dokonce do stejných hotelů.
Český pianista na něj dělal dojem dokonalého gentlemana. „Bohužel jsem mu nikdy nezahrál, ale mnoho jsem se od něj naučil tím, že jsem poslouchal, jak na klavír hraje, a chodil na všechny jeho koncerty. Ve hře měl úžasnou kombinaci elegance a síly, měl zkrátka obojí, a to je vzácné,“ vzpomíná.
Polštinu nezapomněl
Také Ax je emigrant, i když jeho rodinné peripetie jsou pohnutější. Narodil se do polskožidovské rodiny ve Lvově v tehdejším Sovětském svazu roku 1949.
Jeho rodiče přežili holokaust, a když bylo Emanuelovi sedm let, přestěhovali se do Varšavy. Chlapec tam začal studovat klavír, ale poté s celou rodinou odjel do Kanady a roku 1961 do New Yorku. Polsky se však dodnes domluví a také trochu rozumí slovensky.
Koncem šedesátých let nastoupil dráhu profesionálního pianisty a výrazně na sebe upozornil roku 1974, kdy získal první cenu na Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu.
Následovala další ocenění včetně sedmi cen Grammy. Dostal je i za komplety Beethovenových a Brahmsových sonát pro violoncello a klavír, které nahrál se světově proslulým čínsko-americkým violoncellistou Yo-Yo Mou. Počínaje rokem 1973, kdy spolu koncertovali poprvé, vytvořili úspěšný umělecký tandem a za čtyřicet uplynulých let nastudovali v podstatě celý repertoár pro tuto sestavu.
Občas k sobě přibírali i další hudebníky, například houslisty Itzhaka Perlmana nebo Isaaka Sterna a společně prováděli další díla komorního repertoáru. Ve dvojici Ax rovněž vystupuje s houslistou Frankem Peterem Zimmermannem anebo s dalším špičkovým pianistou Yefimem Bronfmanem, s nímž nahrál stěžejní díla pro dva klavíry Johannesa Brahmse a Sergeje Rachmaninova.
Příležitostnou partnerkou v takových skladbách je mu také manželka, japonská klavíristka Yoko Nozaki, s níž žije v New Yorku.
Tleskat, nebo netleskat?
Třebaže Axův repertoár je široký, významné místo v něm zaujímá Ludwig van Beethoven a Johannes Brahms - ostatně právě jejich hudba zazní i na pražském koncertu. Kromě těchto i dalších klasiků minulých staletí však také uvádí do života novou hudbu.
Premiéroval například klavírní koncert Century Rolls od amerického minimalisty Johna Adamse a další díla od Christophera Rouse, Krzysztofa Pendereckého, Bright Shenga nebo Melindy Wagnerové. Na své webové stránky mimo jiné napsal úvahu na ošidné téma potlesku mezi větami jednotlivých částí skladby. Protože Ax je nadšeným operním fanouškem, srovnává tento údajný zlozvyk se zcela obvyklým potleskem po áriích během představení.
Jeho závěry jsou možná překvapivé. Ax totiž dává spíše přednost spontánní emocionální reakci před společenským rituálem. "Jestli je to O. K. v opeře, proč bychom měli sedět tiše poté, co Jevgenij Kissin či Yefim Bronfman dokončí větu klavírního koncertu Rachmaninova nebo Čajkovského? Ozve se jen pár zakašlání nebo šustění šatů..."
