Už podle názvu je to vlastně retrospektiva. Zpěvák a kapela Illustratosphere jsou jako poutníci, kteří svou hudbu postupně proměňují. Každá píseň, ke které se třeba i po letech vrátí, zní aktuálně v duchu jejich současných schopností i nálady. Bob Dylan dělá vlastně totéž, chce se říci, aniž by bylo nutné srovnávat.
Pokud v datu nahrávání stojí duben 2005 v pražském Paláci Akropolis, může si být posluchač jistý, že od vydání studiového alba Entropicture (2003) ušli Bárta s kapelou kus cesty v souhře – a to se na titulu projeví.
Člověk vlastně drží v rukách zbrusu novou dvojdesku, i když zde zazní známé písně z posledních alb Illustratosphere a Entropicture, které natáčela zhruba totožná koncertní sestava.
Muzikanti zůstávají spojeni křehkým, volně rozprostřeným předivem písní. A když se ve skladbě Živý klávesy vydají na samostatnou sólovou pouť, která náladu obarví dalšími tóny melancholie, je každému jasné, že to byla jen odbočka z načrtnuté cesty. V jejím závěru se zase všichni sejdou a posluchač má pocit cestovatele, kterého s sebou vzali muzikanti na výpravu.
Jsou to opravdu úžasné výlety, plné barev a nálad. Bárta si jemně pohrává s tóny, zabíhá přitom k jazzu, rocku i latinskoamerické hudbě, třeba ve skladbě Za poryvů. Může si dovolit téměř všechno, i návrat ke skladbám Moje vina a Ráno, které připravoval ještě s rockovou kapelou Alice, nebo k funkové baladě Some People, již zpíval v Sexy Dancers.
Ve vypůjčené skladbě I Wish od Stevieho Wondera se Bárta opájí soulem a černou hudbou vůbec. Nahrávka má hebkost i pružnost, i když se muzikanti neopírali do nástrojů a Bárta při tom nekřičel.
Vůbec celá tahle dvojdeska je prostá velkých či efektních gest. Ani původně břitká pecka On My Head z filmu Snowboarďáci nepotřebuje rockové zahřmění. Její pevnou melodickou linku si zpěvák bez problémů ohýbá do zákrut jazzrocku a písní elegantně projíždí jako slalomem.
Když Bárta mezi skladbami volá "To je kapela!" nebo "To je píseň!", lze na něj navázat shrnujícím výkřikem: "To je, pane, dvojdeska!"
