Přiznám se, že nemám příliš důvěry v herecké režie, ale vy jste mě příjemně překvapil. Nebál jste se riskovat případnou prohry a pošklebky – zase jeden herec, co si hraje na režiséra?
Samozřejmě jsem nemohl vědět, jak to dopadne. Ale jednak znám řadu herců, Woodyho Allena nebo Roberta Redforda, co točí skvělé filmy. A pak, já rád vstupuju do neznáma, přitahuje mě risk, nejistota, dokonce jsem rád trochu nervózní.
Zkusím se vás zeptat jako rozšafná babička – Takový slušný, vzdělaný hoch, vystudoval dějiny na prestižní Yaleské univerzitě, mohl by se život důstojně – a on se dá mezi komedianty! – Neslyšel jste něco podobného od rodiny či přátel?
Ale vůbec ne, naopak, já vyrůstal v rodině velkých milovníků umění. Maminka učila anglickou literaturu, otce, až právník, miluje film. Od čtyř let jsem měl na denním pořádku Shakespeara, vodili mě na výstavy, do divadel, věčně u nás doma hrála hudba. Takže naši byli spíš nadšeni, že se dám na umění, a hlavně mi nikdy do ničeho nemluvili. Jenom babička – když už jste mi jednu zahrála – se mě občas ptá, proč nedělám víc filmů, na které by se i ona mohla dívat . Což jsem jí splnil právě svým režijním debutem.
Předpokládám, že vaší babičce nesedly filmy jako Kult hákového kříže či Klub rváčů, kde je hodně fanatismu a násilí, až tu nejsou samoúčelné, na rozdíl od běžných akčních filmů…
Přesně tak. Tedy pokud jde o babičku, to je velmi rozumná a vzdělaná paní, prostě jen nesnáší brutalitu. A o tématu násilí na plátně se ve Spojených státech hodně mluví, což je debata zcela legitimní. Mně osobně vadí násilí předváděné samo o sobě, jen jako estetický či zábavný prvek. Ale na druhou stranu nemůžeme zastírat, že naše společnost je násilí plná a film jako nejvlivnější médium nemůže tenhle fenomén prostě pominout. Brutalita představuje určitý díl naší lidské stránky, nelze jej ignorovat, tvářit se, že neexistuje. Takže násilí má své místo v Kultu hákového kříže, kde příběh hledá původ neonacismu, či v Klubu rváčů, který se pokouší vypátrat, co mladé lidi vede k agresivitě. Reaguje-li násilí ve filmu spontánně a seriózně na stejný fenomén v reálném světě, pak nejsem proti. A babička se na to nemusí dívat, i když třeba podobně kontroverzní film Miloše Formana Lid versus Larry Flynt, kde jsem byl obhájcem pornografa, se jí moc líbil.
Vy jste tehdy přijel s režisérem do Prahy…
…ano, na předpremiéru Flynta před čtyřmi lety, a v letadle jsem si četl eseje Václava Havla. Forman a Havel mají společnou schopnost, jíž si vážím, vědí totiž, že negativní věci je třeba pojmenovat, věcně a přímo. Třeba ten Havlův první novoroční projev: dlouhá léta jste od Husáků poslouchali, jak je všechno skvělé, lakovali skutečnost na růžovo, a pak přišel Havel, řekl, tohle já dělat nebudu, a přesně pojmenoval, co je špatně. Věřím, že přiznání negativních věcí působí zároveň očistně, je to cosi jako v umění katarze.
Za měsíc oslavíte teprve jednatřicáté narozeniny, k čemuž předem gratulujeme, a přitom už jste bezmála na vrcholu kariéry, mezi úzkou hollywoodskou špičkou nejžádanějších hvězd. Co si vlastně představujete pod pojmem kariéra – dejme tomu v Kristových letech?
Díky za blahopřání. Ale pokud jde o kariéru, zkuste si odmyslit to kolem, natáčení, premiéry, rozhovory, reakce diváků, a co vám zbude? Podstata, tedy vyprávění příběhů, což je nejstarší způsob mezilidské komunikace, ale také sebeanalýzy a sebepoznání. Tím, jak vyprávíte jiným, vyznáváte se i sami za sebe. A to platilo odjakživa, od těch dob, kdy jsme žili v jeskyni a tancovali kolem ohně, stejně jako dnes v moderní době. Kdybych si tudíž měl vybrat kariéru, pak bych volil jedině a pouze tu formanovskou – vyprávět příběh a poznat sám sebe.
 Americký herec Edward Norton si zahraje agenta FBI v dalším "pokračování" thrilleru Hannibal |
