Tak výtečně sezpívané čtyřhlasy, které dávají vzpomenout i na kalifornské Beach Boys, se dnes snad už neslyší.
Archaický folkrockový zvuk, jenž se zhoupnul i ke country, vybudovaný Eagles v sedmdesátých letech je rovněž hudební minulostí. Avšak kapela jej předvedla s takovou chutí a svěžestí, že člověk musel dát za pravdu omílané větě: hudba je prostě dobrá a špatná, čas nemusí hrát roli.
Nutno ovšem přiznat, že v Česku, kde dosud nevystupovali, Eagles nemají tak rozlehlé posluchačské zázemí jako metalové legendy nebo Queen. Pražská O2 Arena byla zaplněná zhruba do poloviny, dav se soustředil v prostoru pod pódiem. Ale když došlo na přídavky, publikum se snažilo zakrýt své početní oslabení. Občas dorovnávalo tento handicap tleskáním a dupáním.
Eagles - I Can't Tell You Why (Moline, IL - 18. dubna 2009)
Potěšitelné byly i praktické zvyky Eagles. Kapela nastoupila tak, jak stálo na vstupenkách, tedy ve dvacet hodin, a dala člověku pocit, že se dostavil na společenskou událost.
Čtveřice Eagles, veteráni Glenn Frey, Don Henley, Joe Walsh a Timothy B. Schmit, se od devíti doprovodných muzikantů odlišovali konzervativními obleky, respektive bílými košilemi a kravatami - to když si pak sundali saka. Za zády měli projekční plochu ve tvaru půloblouku, která obrazově a zároveň decentně ilustrovala písně.
Megahit Hotel California, po kterém posluchačka za mnou řekla: "Tak a teď můžeme jít domů," jenž zazněl po úvodním rozjezdu, ilustroval pohled na palmy a kalifornskou zvoničku. Při krevnaté skladbě Funk 49 se rozběhly vtipné animované projekce v duchu beatlesovské Žluté ponorky. Waiting In The Weed, song z poslední dvojdesky Long Road Out Of Eden, provázely záběry na vlnící se obilí, prašné cesty a stará auta. Naivní, horká, plíživě lenivá atmosféra kalifornského léta pochopitelně zářila i z muziky Eagles.
Slovy dokonalost, místy až přecizelovaná, lze popsat všech třicet písní pondělního koncertu. Eagles, kteří v Česku inspirovali třeba zlínský AG Flek, mají diskografii soustředěnou v sedmdesátých letech. Poté se na čtrnáct let rozešli, připomenuli se deskou Hell Freezes Over a teprve po osmadvaceti letech vydali kolekci zbrusu nových skladeb na dvojalbu Long Road Out Of Eden (2007).
Novince věnovali rozjezd koncertu v písních How Long, I Don´t Want To Hear Anymore či Guilty Of The Crime. Buď rozvinuli plážově krásné kalifornské vícehlasy, nebo se muzika přiostřila kytarami a nabrala bluesovější přídech s tóny honky tonk piana. Vyhlížený song Hotel California, který dodnes připomínají česká rádia, zazněl téměř jako z desky. V perlivém zvuku, jenž provázel celý koncert, zpíval Henley za bubny, zatímco kolegové rozjížděli dramatické kytarové výměny.
Poslední koncert?Kdo ví, jestli jsme nebyli svědky posledního turné Eagles, kteří soustředili všechny efekty, um i dokonalost do muziky. |
Lyin' Eyes byla countryovka s houslemi a lidovkově "poskakujícím" klavírem, song The Boys Of Summer nastolil rockovější sound s lahodně zpívající kytarou včetně precizního, ostřeji frázovaného zpěvu. Do přestávky Eagles zahráli také In The City, píseň z roku 1979, ve které se i hudebně přiblížili chaosu velkoměsta a jež ukázala další možnosti jejich doprovodné sestavy. Do hry se plně zapojila i čtyřhlavá dechová sekce.
Novinku No More Walks In The Woods zahájili Eagles, sedící v jedné linii na vysokých stoličkách, jako vokální exhibici. A pokračovali ve svých stylově laděných výletech, třeba k měkkému rocku No More Cloudy Days, ilustrovaném projekcemi mraků, nebo něžné baladě Love Will Keep Us Alive.
Jedním z vrcholů koncertu byla skladba Take It To The Limit z roku 1975: vícehlasy zařezávaly v rychlejších tempech ostré jako nože a vedle jejich znělé krásy vynikla i precizní rytmičnost. Dramatický kompoziční um kapela předvedla v Long Road Out Of Eden, skladbě, jež připomínala dávnou, punkery nenáviděnou éru artrocku.
S blížícím se závěrem koncertu jako by kapela teprve odkrývala plnou kapacitu. Ve skladbě Walk Away se, zásluhou živočišného kytaristy Joea Walshe, muzika metalicky rozbouřila. One Of These Nights nabídla beegeesovsky tenké vokály zneklidňované "poskakující" kytarou a Dirty Laundry, to byl prostě nářez, jenž se po Funku 49 zklidnil v roztleskávačce Heartache Tonight. Po vytleskaných přídavcích přišla tečka v baladě Desperado - jak jinak, s třešničkou eaglovských vokálů.
Kdo ví, jestli jsme nebyli svědky posledního turné Eagles, kteří soustředili všechny efekty, um i dokonalost do muziky. Špetka únavy nebo příznaky stáří by image veteránských Orlů zbortily. Něco takového kapela jistě nedopustí. Možná proto po nich zůstal dojem, jako by zpívali naposled.
EAGLESPraha, O2 arena, 8. června 2009.
Hodnocení: 80 %
