Burianovo jméno bývá nejvíce skloňováno v souvislosti s divadlem, ovšem dříve, než dosáhl světového věhlasu jako režisér tělesa Voiceband či divadla D 34, se prosadil jako hudební skladatel.
Přestože Burianův hudební odkaz, čítající dvě stě opusů včetně oper, scénické a filmové hudby, je neprávem až na výjimky opomíjen, jazzový šlágr Chlupatý kaktus umí zabroukat skoro každý.
K hudbě měl Emil František nejblíže. Otec byl členem opery Národního divadla, matka byla učitelkou zpěvu. Také Burianovo vzdělaní bylo hudební: po gymnáziu absolvoval konzervatoř a kompoziční mistrovskou školu J. B. Foerstra. Ostatně zvuk, hudba, rytmus zajímaly Buriana rovněž jako samostatné dramatické složky.
"Herec mluví a celým tělem zní," napsal Burian. Herci v Burianově divadle byli často jednotlivými hlasy, nástroji, kterými kapelník-režisér rozezníval inscenaci.
Burianovy divadelní počátky jsou spojeny se slavnými avantgardními scénami a spoluprací s Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Osvobozeným divadlem. V roce 1929 založil recitační soubor Voiceband, který dosáhl mezinárodního úspěchu a z šesti hlasů se rozrostl až na padesátku členů, s nimiž Burian nastudoval například Máchův Máj.
Po několika letech strávených v Brně a Olomouci si všestranný umělec v roce 1933 splnil svůj sen - v miniaturním sále Mozartea si otevřel vlastní divadlo D 34. D v názvu značilo nejen divadlo, ale také dnešek, dělník či dílo, číslo se měnilo podle letopočtu druhé části sezony a značilo, že se Déčko vztahuje k současnosti.
Experimenty se světlem a projekcí, částečně dané nevyhovujícími prostorami Mozartea, vyústily například ve vynález Theatergraphu, unikátního systému projekcí, který předešel slavnou Laternu magiku. Ostatně jeden z autorů Laterny magiky, režisér Alfréd Radok, začal profesionální divadelní kariéru právě u Buriana.
Lyrickým, poetickým Déčkem prošli i herci Rudolf Hrušínský či Jiří Sovák, v poválečných letech v něm pracoval další z mistrů české divadelní režie, Jan Grossman. Nebylo to pouze světlo, se kterým Burian experimentoval. Reformoval rovněž scénu, kostýmy i herectví.
Od sezony 1939 Burian získal podzemní prostory Legiobanky, nynější Divadlo Archa. Působil zde až do roku 1941, kdy divadlo zavřeli nacisté. Válku měl Burian strávit v koncentračních táborech - prošel Terezínem, Dachau a Neuengamme u Hamburku. Jako zázrakem vyvázl z vězeňské lodi Cap Arcona, kterou torpédovala letadla Spojenců.
Po návratu do Prahy se Emil František vrhl horečnatě do práce. Řídil nejen obnovené Déčko, ale také karlínskou zpěvohru a třísouborové brněnské Národní divadlo. Záhy se však vedení obřího komplexu vzdal a ponechal si jen Déčko, které v roce 1951 svěřil pod správu armády.
Oddanost novému komunistickému zřízení demonstroval i nošením plukovnické uniformy a uváděním "pokrokových her". Jednu z nejostudnějších her padesátých let, Pařeniště, v níž zkarikoval popraveného intelektuála Záviše Kalandru, dokonce sám Burian napsal. Život rozporuplného muže s pozoruhodným osudem i mimořádným multioborovým nadáním se završil v roce 1959.
Výročí Burianova narození připomene Archa jednak dnes večer diskusí o Burianově odkazu, 3. června pak koncertem z jeho děl.
 Herec a režisér Emil František Burian se narodil 11. června 1904. Zemřel 9. srpna 1959. Archivní snímek pochází z 10. prosince 1958. |
