Do školy chodil Dylan Thomas ve dvacátých letech a tehdejší zimy byly nezapomenutelné. "Před mnoha lety, když jsem byl malý a ve Walesu ještě žili vlci a mezi harfami kopců poletovali ptáci červení jak flanelové spodničky, sněžilo a sněžilo," vzpomíná básník v knize, kterou v překladu Petra Eliáše vydalo nakladatelství Albatros. Thomasovy verše díky převodům Jiřiny Haukové či Pavla Šruta znají i naši čtenáři, Vánoce jednoho kluka z Walesu však česky vycházejí poprvé.
Jde vlastně o vzpomínkovou povídku, kterou Dylan Thomas napsal pro Harper’s Bazaar na začátku padesátých let. Už předtím měl však pořad v rádiu a základy povídky odvysílal tam - je pravděpodobné, že ji takto "recykloval" vícekrát. Harper’s Bazaar za text zaplatil tři sta dolarů a Thomas, který se v té době už dlouho a neúspěšně potýkal se svým vztahem k alkoholu, vyjel na literární turné po Spojených státech.
Jenomže na čtení, kde měla vzniknout nahrávka nejslavnějších Thomasových básní, na kterou už básník podepsal smlouvu, přišel opilý a bez textů. Kdosi vyštrachal právě to číslo časopisu s povídkou o Vánocích - a tím textu zaručil slávu.
Jde o vyprávění poetičtější než je ta nejtišší betlémská hvězda, současně je však plné humoru, jenž zvoní jako zmrzlé rampouchy. Popisuje jednoduše vánoční den u Thomasových doma - všechny ty přiopilé tetičky, které si dolévají pastiňákové víno a nadělují vousaté a kousavé svetry, strýčkové, kteří s kašláním pokuřují doutníky, a děti, které slyší zvonky, ne zvony z venku, ale ty, které zvoní v nich.
"Já někdy zevnitř slyším hřmění, ale zvonky nikdy," řekne do bíle zafačované idyly jeden z kluků, někde umrzne pěnkavka, někde se pod bruslaři propadne led a oni se utopí, ale ze všech těch nepatrně drsných odboček se Thomas vždycky rychle vrátí zpátky do křupavé romantické stopy skutečných Vánoc.
Dárky jsou tady dvojího druhu - užitečné (teplé a poučné) a neužitečné. Ty si dodnes přejeme všichni: falešný nos, čepici pana průvodčího a strojek na štípání jízdenek, celuloidovou kačenku, která, když se zmáčkne, tak vydá mňoukavě bučivý zvuk, který vůbec nepřipomíná kachnu, ale spíš velmi ambiciózní kočku, která se chce stát krávou. Taky roty cínových vojáčků, kteří umějí aspoň utíkat, když ne bojovat. Katapult nikdy (opět záchvěv realistického dospělého uprostřed klukovského snění). Výčet, v němž je každá položka nejenom toužebně očekávaným dárkem, ale i literárním skvostem, zabírá několik stránek.
Dylan Thomas zemřel rok poté, co svoji vánoční povídku přečetl před nejprve zklamaným a posléze nadšeně aplaudujícím publikem. V českém vydání ji doprovodila okouzlujícími obrázky japonská ilustrátorka Nanako Ishida. Text není dlouhý. Tak zrovna, než se usmaží kapr.
