Skvělé skladby z posledního alba Love And Theft tvoří základ jeho koncertního pořádku. Odehrál jich celkem pět a Tweedle Dee And Tweedle Dum či Summer Days patřily k vrcholům večera.
Další výběr byl na jistotu: klasika z šedesátých let, snad jen Every Grain Of Sand z Shot Of Love či první přídavek Cat's In The Well z Under The Red Sky se z dramaturgie poněkud vymykaly.
Bob Dylan má za sebou snad nejlepší kapelu od dob Bandu či spíš od časů, kdy ho doprovázel Butterfield Blues Band. Kytaristé Larry Campbell a Freddy Koella obstarají vše podstatné, a zatímco si Dylan v roli anarchistického klávesisty dekonstruuje a do nových tvarů skládá své písně, tihle dva drží alespoň částečně melodii.
Basista Tony Garnier a bubeník George Recile dávají kapele nebývale rockový říz. Možná také proto se Dylan většinu koncertu netradičně opírá o klávesy… Když publikum udeřila do uší Maggie's Farm, v porovnání s verzí na Hard Rain ještě o něco hranatější a „špinavější“, byl to nadějný začátek pro všechny, kteří si libovali v pouličním zvuku Dylanových alb z poloviny šedesátých let.
Bob Dylan je též ve výborné pěvecké formě. Hlas má sice „waitsovsky“ zhrublý, ale sytý, a když začne hněvivě chroptět, nemá to s jeho někdejším unaveným kňouráním nic společného. Občas si s frázemi poněkud potměšile pohrává: brouká si Don't Think Twice… a pak náhle, jako kdyby ho ještě něco napadlo, dodá It's All Right. Tralala.
Jen jednou se zpěvák lyricky položil do textu. Za doprovodu kontrabasu s šantánově pocukrovaným chraplákem odzpíval cajdák Moonlight.
Dylan nabízel rébusy i pro pokročilé. It's All Over Now, Baby Blue, oddrmolil a vyfrázoval, k nepoznání podobně jako It's Alright, Ma (I'm Only Bleeding), několikrát zrychlená verze Mr. Tambourine Man byla velmi úsměvná včetně sóla na foukací harmoniku, kde Dylan doložil jednu ze svých tvůrčích metod, že bez pokusu není omylu.
Někteří litovali, že nezahrál obvyklý přídavek All Along The Watchtower… ale no tak. To přece byla ta úplně poslední. A tak publikum s ušima nastraženýma hádalo snad jen podle textů (Boots Of Spanish Leather) a s otevřenými ústy přijímalo ryze rockové jamování (Highway 61 Revisited).
Kdepak, Bob Dylan opět nenabídl nic vyznavačům sborového zpěvu. Nechytli se ani v notoricky známé Like A Rolling Stone, snad jen kytary občas připomněly hymnickou melodii. No a kdo čekal na Blowin' In The Wind, konečně se jednou nedočkal.
Bob Dylan se po dvou hodinách zvedl od piana, postavil se před publikum, chvíli je pozoroval a pak beze slova odešel. Kam všude za ním nemůžeme!?
 Bob Dylan při svém prvním pražském vystoupení ve Sportovní hale. |
 Bob Dylan při svém prvním pražském vystoupení ve Sportovní hale. |
 Písničkář a kytarista Bob Dylan. |
