I takhle může skončit hudební skladba

I takhle může skončit hudební skladba | foto: Petra Hajská

GLOSA: Kdo to zaplatí? Hudebníci prchli, ale festival začal

  • 0
Dvořákova Praha je seriózní akce, ale jako taková snese i trochu toho nadhledu. Její nedělní prolog v Kroměříži přinesl kromě uvedení neznámé verze slavného díla i legraci s žesťovými nástroji.

Cyklus výletů Po stopách Antonína Dvořáka, který předjímá slavnostní zahájení, festival vymyslel s cílem upozornit na místa (zatím jen) v Česku, kde Dvořák pobýval, tvořil a cítil se dobře. Letos padla volba na Kroměříž. Zde Dvořák udržoval přátelské vztahy s rodinou Kozánků, mecenášů umění. Její potomci žijí v tomto městě dosud a někteří se věnují i hudbě, včetně například trombonisty Roberta Kozánka, člena České filharmonie a uměleckého vedoucího souboru Sdružení hlubokých žesťů České filharmonie.

Tomuto ansámblu patřilo dopoledne v Balkonovém sále Arcibiskupského zámku. Kromě barokních autorů, spjatých s Kroměříží, jako byl Pavel Josef Vejvanovský a úprav některých Dvořákových skladeb zahráli filharmonici i moderní skladby, často napsané přímo pro ně. Třeba výběr z cyklu Loutky od Bohuslava Maritnů, jazzově laděné kompozice Mojmíra Bártka anebo část Lenost z cyklu 7 smrtelných hříchů od jiného jazzmana, Václava Kozla. „Bůhvíproč tuto část věnoval trombonistům,“ poznamenal Kozánek, který koncertem také prováděl.

Humorný potenciál hlubokých žesťových nástrojů, všechno to bručení a kvílení, využil i skladatel Bohuslav Lédl ve skladbě Polední minutkové menu, kterou soubor zahrál ve světové premiéře. Jednotlivé části nesou názvy Chilli noc carne, Krupicová kaše, Hot Red Wine, Fish and Chips, Sladký zákusek a Horké pivo a k nim připojil epilog Kdo to zaplatí?, během něhož hudebníci postupně utekli ze sálu, až nezbyl žádný.

Co znamená komorní

Hlavním bodem nedělního programu ovšem bylo podvečerní provedení komorní verze Dvořákova oratoria Stabat mater v prostoru Nadsklepí, v němž kdysi vystupovali kromě Dvořáka třeba i Ema Destinnová, Eduard Vojan a další osobnosti české kultury. Dnes slouží jako kino a příležitostný koncertní sál.

První verze Stabat mater zřejmě nebyla za Dvořákova života provedena. Místo orchestru v ní doprovází pouze klavír a obsahuje jen sedm částí. Tři další Dvořák dopsal do nesrovnatelně proslulejší orchestrální verze, která ostatně zazní na čtvrtečním večeru v Rudolfinu.

Koncert dirigoval kroměřížský rodák Tomáš Netopil, který se na letošní festival ještě vrátí, klavírní part odehrála Jitka Čechová, přizván byl rovněž brněnský sbor Vox Iuvenalis a Akademický pěvecký sbor Žerotín z Olomouce, který existuje od roku 1880 a ve své době se podílel i na prvním českém uvedení Dvořákova Requiem a Te Deum. Oratorium Svatá Ludmila mu Dvořák přímo věnoval.

Když už komorní verze, tak by skutečně měla vyznít v tomto duchu. To byl ovšem problém, a na vině nebyla jen akustika malého sálku. Sbor se totiž významu slova „komorní“ charakterem zvuku i přednesu dokázal přiblížit. Naproti tomu zpěv sólistického kvarteta ve složení Alžběta Poláčková, Veronika Hajnová, Jaroslav Březina a Jiří Sulženko nebyl ani komorně decentní, ani kultivovaný a zvláště v případě tenoristy Březiny navíc rušil intonační labilitou a násilným vytlačováním tónů. Možná že ve sboru by se našli zpěváci schopní pro daný účel zazpívat party jemněji, čistěji a precizněji.